ECLI:CZ:US:2016:1.US.116.16.1
sp. zn. I. ÚS 116/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., t.č. Věznice Jiřice, P.O.BOX 8/068, Lysá nad Labem, bez zastoupení, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2015, č.j. 1 T 80/2014-385, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015, č.j. 6 To 152/2015-412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 12. 1. 2016 ručně psané podání stěžovatele, kterým se domáhá "zrušení rozsudku v celém rozsahu a obnovení řízení, kterým byla porušena jeho práva".
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2015, č.j. 1 T 80/2014-385, byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to jako účastník formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovateli a odsouzené J. R. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému Městu Rýmařov náhradu škody ve výši 135.883,-Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu bylo poškozené Město Rýmařov se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 5. 2015, č.j. 6 To 152/2015-412, rozhodl tak, že z podnětu odvolání stěžovatele a odsouzené J. R. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že podaný návrh především nesplňuje podmínku povinného zastoupení advokátem (§30 zákona o Ústavním soudu), ani podmínky kladené na návrh na zahájení řízení v §34 zákona o Ústavním soudu. Zároveň však Ústavní soudu také dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal zákonem poskytnuté procesní prostředky.
Stěžovatel byl v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015, č.j. 6 To 152/2015-412, poučen, že je proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání. Kontrolou v aplikaci infoSoud (dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) bylo zjištěno, že stěžovatel tohoto mimořádného opravného prostředku nevyužil. Tuto skutečnost následně dne 29. 1. 2016 Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Okresního soudu v Bruntále. Dne 2. 2. 2016 pak Okresní soud v Bruntále Ústavní soud písemně informoval, že stěžovatel si téhož dne podal návrh na obnovu řízení.
III.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat.
IV.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za této situace Ústavní soud vyhodnotil vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání jako neúčelné a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu