ECLI:CZ:US:2016:1.US.1165.16.1
sp. zn. I. ÚS 1165/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Jaroslava Zbudila, zastoupeného Mgr. Barborou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2015 č. j. 10 Co 454/2015-323, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2015 č. j. 10 Co 454/2015-323 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhoval:
1) Ústavně konformní stanovení postupů soudních exekutorů při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti podle §59 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zaměřením na fázi dvě postupu judikovaného Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2009 sp. zn. 20 Cdo 4790/2007 a přiznat právo dlužníkovi, seznámit se v dostatečně stanovené lhůtě s předloženými důkazy a právem vznést námitku k těmto soudu prvního stupně předloženým listinným důkazům, které jsou podkladem, před rozhodnutím o stanovení ceny a závad při zachování ústavního práva garantovaného Listinou v čl. 38, právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům před tím, než soudní exekutor určí usnesením cenu nemovitostí a závad, které prodejem nezaniknou, a právo exekučně nezadržovat znalecký posudek, dílo které hradí majitel prodávané nemovitosti a je součástí prodávané nemovitosti a je ve vlastnictví dlužníka, a to proto, že tato otázka dosud nebyla řešena. Stěžovatel má za to, že dosud aplikované postupy soudními exekutory s upíraným právem dlužníkům seznámit se s listinnými důkazy (znaleckými posudky), popřípadě vznést proti těmto důkazům námitky před tím než soudní exekutor rozhodne o ceně nemovitostí, je podle stěžovatele nepřípustným zásahem do práv nejen garantovaných Úmluvou s právem na spravedlivý soud, ale i Listinou, s právem vlastnit majetek a svobodně jej užívat. Pakliže Ústavní soud není delegován ve věci návrhu podaným rozhodnout, stěžovatel navrhuje pozastavit platnost ustanovení §59 odst. 1 písm. c) zákona exekučního řádu, který je podle stěžovatele v rozporu s Listinou, do doby ústavně sladěné zákonné úpravy zákonodárným orgánem, který je tak formulován s úmyslem nepřípustně potlačovat lidská práva dlužníků.
2) Pozastavit platnost ustanovení podle Dílu 3 exekučního řádu: "Exekuce příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu v kombinaci se srážkami ze mzdy", který je podle stěžovatele v rozporu s Listinou, do doby ústavně sladěné zákonné úpravy zákonodárným orgánem, kde toto ustanovení je nepřípustným zásahem do práv garantovaných Listinou podle čl. 11 odst. 2 vlastnit a svobodně užívat majetek spojený s nezabavitelnou částkou v exekučním řízení a čl. 30 odst. 2, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Stěžovatel je toho názoru, že český stát je povinen zajistit, aby nezabavitelnou částku ze mzdy a jiných příjmů mohl dlužník svobodně užívat, včetně využívání jím placených služeb bankovního domu, kam jsou tato nezabavitelná plnění poukazována, k úhradám spojených například s bydlením a úhradou dalších závazků dlužníka. Toto ustanovení směřuje k poškození dlužníka a účelem ustanovení zákona by nemělo být obstrukčním způsobem připravit dlužníka o zákonem chráněnou nezabavitelnou částku ze mzdy a jiných příjmů a v důsledku toho dosažení ekonomické likvidace dlužníka, anebo donucení dlužníka k protiprávnímu jednání k zajištění finančních prostředků na zajištění základních životních potřeb dalšími půjčkami, přestože si je vědom, že tyto zapůjčené prostředky nebude moci vrátit.
Současně stěžovatel navrhoval, aby mu byly přiznány náklady vzniklé s podáním ústavní stížnosti podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za právní zastoupení podle §9 odst. 4 písm. e) z částky 50 000 Kč, kdy jeden právní úkon pomoci činí 3 100 Kč. Účtovány 2 úkony, 2x RP po 300 Kč a to za převzetí věci a sepis ústavní stížnosti.
2. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 21. srpna 2015 č. j. 13 EXE 13297/2010-261 zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 379 961 Kč s příslušenstvím. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v usnesení napadeném ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh exekučního řízení a uvedl, že důvodem návrhu na odklad exekuce je podle jeho názoru nezákonné a svévolné opakované postižení mzdy a účtu stěžovatele a porušení ustanovení §54 odst. 1 a §57 exekučního řádu. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že nerozhodl o odkladu exekuce v zákonné lhůtě 15 dnů od podstoupení návrhu stěžovatele exekutorem, bezdůvodné protahování řízení a projednání věci zhruba po 11 měsících. Stěžovatel nerozumí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém tento soud pokládá nemovitý majetek stěžovatele za nedostatečný k uspokojení pohledávky a ze strany exekutora považuje za správné postižení dalšího majetku znovu exekučním příkazem. Stěžovatel má za to, že pokud za této situace podal návrh na zastavení exekuce a v souvislosti s tím i návrh na odklad exekuce, mělo být návrhu na odklad vyhověno, případně se soud měl více zabývat přiměřeností rozsahu prováděné exekuce. Podle názoru stěžovatele nebyla splněna základní podmínka pro vydání exekučních příkazů postihujících jeho mzdu a účet u peněžního ústavu, když majetek stěžovatele byl již postižen exekučním příkazem k prodeji nemovitostí. Napadené rozhodnutí považuje stěžovatel za předčasné a porušující jeho základní práva.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se celou věcí podrobně zabýval a konstatoval, že exekuční soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakého důvodu k zamítnutí návrhu stěžovatele na odklad exekuce přistoupil a dostatečně se vypořádal s tvrzeními stěžovatele snad jen s výjimkou námitky týkající se opětovného vydání exekučních příkazů postihujících mzdu stěžovatele a jeho pohledávku u peněžního ústavu. V tomto ohledu proto odvolací soud argumentaci doplnil. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně podle ustanovení §54 exekučního řádu žádná pochybení. Za důvodnou nepovažoval ani námitku stěžovatele v tom směru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nutno považovat za předčasné, pokud podal žalobu o vyloučení majetku, který nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuce), vedenou u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 41/2015, neboť podle obsahu této žaloby, založené v exekučním spise, se jedná v zásadě o opakování týchž důvodů, pro které stěžovatel navrhuje zastavení a odklad exekuce v předmětné věci.
9. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
10. Otázky, o nichž je Ústavní soud příslušný rozhodnout, vymezuje čl. 87 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud ve vazbě na vázanost petitem může rozhodnout jen v rámci formulace výroku, který mu předepisuje příslušné ustanovení zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením je Ústavní soud ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy vázán. Pokud tedy stěžovatel navrhoval pod body ad 1) a ad 2), aby Ústavní soud ústavně konformně stanovil postupy soudních exekutorů při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti podle §59 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, resp. pozastavil platnost ustanovení §59 odst. 1 písm. c) a Dílu 3 exekučního řádu, k takovému postupu není Ústavní soud příslušný. K tomu Ústavní soud poznamenává, že Díl 3 Exekuce příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu byl již zrušen, a to zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se měnil občanský soudní řád a další zákony.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K návrhu stěžovatele, aby mu byly přiznány náklady vzniklé s podáním ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. Podmínky k postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, nebyly shledány. Ústavní soud pak neshledal důvod ani pro postup podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, aby náklady na právní zastoupení stěžovatele zaplatil zčásti nebo zcela stát, a to se zřetelem k odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu