ECLI:CZ:US:2016:1.US.1171.16.1
sp. zn. I. ÚS 1171/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Heské, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2807/2015-206 ze dne 20. 1. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 396/2014-189 ze dne 26. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po České republice zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného ohledně sporu s bývalým zaměstnavatelem žalobkyně podnikem Škoda a dále délce souvisejícího konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 29 K 33/2001, a to celkem ve výši 1 500 000 Kč. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 19 C 99/2011-155 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 151 369 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 1 348 631 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že částka, kterou jí soudy nakonec přiznaly jako dostatečné odškodnění, je ale dle jejího názoru nedostatečná a neodpovídající všem zákonným kritériím. Případ stěžovatelky je prý naprosto specifický, ostatním případům v České republice se vzhledem k enormní délce průtahů v jejím konkrétním případě jiné případy ani neblíží, což dle jejího názoru nebylo dostatečně promítnuto do celkové výše odškodnění. Stěžovatelka dle svých slov musela investovat do soudního sporu velké množství svého času, finančních prostředků, přičemž tyto náklady vznikaly nejen za právní zastoupení, ale i za režijní náklady spojené s poštovným, kopírováním písemností apod., a dokonce si dle svého mínění i prokazatelně v příčinné souvislosti s enormní délkou soudního sporu zničila svoje duševní zdraví. Stěžovatelka prý musela takřka veškerý svůj čas investovat do obrany svého nároku a nemohla se věnovat ničemu jinému, nemohla absolvovat dovolené či rehabilitace, což se jistě také neblaze podepsalo na jejím současném zdravotním stavu. Stěžovatelka má za to, že toto kritérium umožňuje soudu i vyšší navýšení nároku, než jak to učinil v napadeném rozsudku. Stěžovatelka je přesvědčena, že mechanismus výpočtu celkové částky učiněné soudem prvé instance lze považovat za složitý a netransparentní a v některých pasážích závislý přímo na libovůli soudu prvé instance, a proto i za nepřezkoumatelný. Stěžovatelka nesouhlasí zejména s provedeným desetiprocentním krácením kvůli částce 613 768 Kč, protože se jednalo o jiné řízení a navíc citovaný majetkový prospěch bude stěžovatelka muset vrátit, ačkoli se nejednalo podle jejího názoru o jí zaviněné jednání. Všechny tyto své úvahy stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je v zásadě toliko nesouhlas stěžovatelky s výší přiznaného zadostiučinění. Ústavní soud se k této otázce, jak je ostatně stěžovatelce známo, již ve své judikatuře opakovaně vyjádřil tak, že "Ústavnímu soudu proto přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně ‚extrémní', vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. ‚Pouhý' nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže" (viz stěžovatelkou též citovaný a odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010).
Především je třeba vyjít ze skutečnosti, že soudy dosud stěžovatelce přiznaly celkem 523 631,50 Kč (tj. včetně odškodnění již přiznaného Evropským soudem pro lidská práva), což Nejvyšší soud nepovažoval ve svém souhrnu za natolik zjevně nepřiměřené, aby připustil dovolání a úvahy soudů obou stupňů zkorigoval zrušujícím rozhodnutím, jak v napadeném usnesení sám uvedl. Tím méně je na Ústavním soudu, aby do tohoto posouzení sám dle vlastních úvah zasahoval. Městský soud vyložil, na základě jakých kritérií dospěl k závěru o správnosti obvodním soudem přiznané výše nemajetkové újmy. Ústavní soud nepřehlédl extrémní délku řízení ani význam, jaký toto řízení má pro stěžovatelku, ovšem současně nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že řízení muselo být po nezanedbatelnou dobu přerušeno z důvodu mezinárodních arbitráží, čemuž soudy nemohly zabránit či předejít. Konkursní řízení bylo samo o sobě dosti komplikované, jak stěžovatelka též přiznává, což se též projevilo na posouzení míry zavinění státu.
Stěžovatelka však především neuvedla, na základě jakých kritérií dospěla k částce o téměř jeden milion Kč vyšší, než jaká jí byla ze strany soudů přiznána a státu (na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva) vyplacena. Z ústavní stížnosti lze vysledovat, že tuto částku zřejmě vnímá jako kompenzaci za údajnou ztrátu svého původního nároku vůči jejímu někdejšímu zaměstnavateli, vycházejíc ze soudního určení pravosti pohledávky v roce 2005 na částku 1 040 159,40 Kč, kdy nakonec v rámci ukončení konkurzu, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 29 K 33/2001, v rozvrhovém řízení byla její pohledávka vypočítána na 95 918,86 Kč. Tento rozdíl však nemůže být součástí nemajetkové újmy, neboť sama skutečnost, že konkursní věřitele (tedy i stěžovatelku) nebylo možno ve zbytku jejich pohledávek pro nedostatek finančních prostředků uspokojit (viz rozvrhové usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 29 K 33/2001-1935 ze dne 7. 11. 2013), jednak nesouvisí s odškodněním stěžovatelky za nepřiměřenou délku soudního řízení, jednak za této situace stát nemůže nést odpovědnost za samotné výsledky konkursu či vůbec příčiny jeho vyhlášení (což by totiž znamenalo dodatečně odškodnit všechny zcela neuspokojené věřitele, resp. doplatit zbývající část neuspokojených nároků, a to bez ohledu na zavinění státu). Tedy ani výtka stěžovatelky, že kdyby byly soudy postupovaly v její původní pracovněprávní při "správně", nebyla by se musela celá věc dostat do konkursu, neobstojí. Jakkoli Ústavní soud chápe svízelnou procesní situaci stěžovatelky, do níž se v důsledku působení čistě vnějších faktorů dostala, nelze než uzavřít, že šlo pro stěžovatelku o nepříznivý vývoj událostí. S výjimkou nepřiměřené dílky řízení, však na tomto vývoji stát nenesl žádný díl odpovědnosti.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu