ECLI:CZ:US:2016:1.US.1192.16.1
sp. zn. I. ÚS 1192/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. prosince 2015 č. j. 54 Co 671/2015-143 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. června 2015 č. j. 4 P 252/2010-107, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. dubna 2016, navrhovala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu rodiny podle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Dále stěžovatelka namítala porušení principu právní jistoty a principu ochrany legitimního očekávání.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 4 P 252/2010 vyplývá, že otec nezletilé E. podal dne 11. srpna 2014 návrh na změnu péče k nezletilé tak, aby byla svěřena do jeho péče a stěžovatelce bylo vyměřeno výživné. Návrh odůvodnil tím, že stěžovatelka odešla dne 10. května 2014 pracovně do Anglie a nezletilou nechala na základě dohody v péči pana Z., kde vyrůstala se svým polorodým bratrem. Otec dceru navštěvoval a platil na ni panu Z. výživné. K návrhu otce okresní soud usnesením o předběžném opatření ze dne 17. září 2014 č. j. 4 P 252/2010-57 uložil stěžovatelce povinnost odevzdat nezletilou, po dobu do právní moci soudního rozhodnutí ohledně úpravy poměrů nezletilé, do péče otce. Stěžovatelka nyní hodlá nezletilou odvézt do Velké Británie. Stěžovatelka s návrhem nesouhlasila a navrhla, aby nezletilá byla jako doposud ponechána v její péči, případně ve střídavé péči v intervalu 1/4 roku. Okresní soud rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že nezletilou svěřil do péče otce, výživné stanovené otci zrušil a stěžovatelce uložil povinnost počínaje dnem 1. února 2015 přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně a rozhodl i o splatnosti dlužného výživného.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilé do péče otce potvrdil, změnil jej v části o určení rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatelky k nezletilé po dobu od 1. února 2015 do 31. července 2015 a od 1. srpna 2015 do budoucna a o určení splatnosti běžného a dlužného výživného.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů. Stěžovatelka má za to, že pokud soudy svěřily nezletilou do péče otce, nedostatečně provedly dokazování, v důsledku čehož nesprávně zjistily skutkový stav věci. Stěžovatelka navrhovala, aby bylo provedeno šetření jejího materiálního zabezpečení ve Velké Británii, okresní soud jejímu návrhu nevyhověl a při dokazování vycházel pouze z obsahu návrhu, vyjádření rodičů, kolizního opatrovníka a předložených vyžádaných listinných zpráv, na jejichž základě dospěl k závěru, že osoba otce, vzhledem k vytvoření stabilního výchovného prostředí a řádné péče, nepochybně výrazně lépe naplňuje objektivní kritéria pro svěření nezletilé do péče otce. Odvolací soud pak doplnil dokazování toliko o výpověď nezletilé, nicméně další důkazy se rozhodl neprovést, což odůvodnil konstatováním, že uvěřil tvrzením stěžovatelky, pokud jde o její současné poměry, kdy tato tvrzení jsou ve shodě s tím, co bylo zjištěno ze zprávy jejího současného zaměstnavatele i z výpovědi nezletilé. Proto nebylo prováděno dokazování šetřením poměrů stěžovatelky v místě jejího současného působení. Podle názoru stěžovatelky pakliže soudy dostatečně neprověřily předpoklady pro svěření nezletilé do její péče, potažmo do střídavé péče, omezily tím její možnost podílet se na výchově nezletilé. Stěžovatelka rovněž navrhovala, aby byl vyžádán odborný názor na to, jaký dopad by mohlo mít přestěhování nezletilého dítěte do cizího prostředí na jeho psychický vývoj, zda je tuto změnu schopno ve svém věku zvládnout, a to i ve vztahu k posouzení formy střídavé péče. Své závěry podle tvrzení stěžovatelky oba ve věci rozhodující soudy vybudovaly toliko na vlastní spekulativní úvaze, aniž by v tomto směru povedly jakékoli dokazování, např. zda by přechod nezletilé do zahraniční metropole v takto útlém věku naopak nepředstavoval možnost plynulejšího začlenění do nového kolektivu a rozšíření budoucích jazykových a vzdělávacích možností nezletilé. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289).
5. Ústavní soud se seznámil se spisem okresního soudu sp. zn. 4 P 252/2010, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Jak Ústavní soud ověřil, ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Oba ve věci rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poznamenaly, že již dříve řešily druhé z nezletilých dětí stěžovatelky, a to nezletilého syna. V tomto případě soud prvního stupně svěřil nezletilého do péče otce a stěžovatelce vyměřil výživné. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, co do svěření nezletilého do péče otce, potvrdil. Ústavní soud k tomu doplňuje, že stěžovatelka napadla oba ve věci vydané rozsudky ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1855/15 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
9. K otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře opakovaně vyjádřil, přičemž základním kritériem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
10. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že na základě čl. 32 odst. 6 a čl. 41 odst. 1 Listiny je právě příslušnou zákonnou úpravou ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363) a sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy.
11. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v současné době již nemohl bez dalšího jednoznačně uzavřít, že stěžovatelka nezletilé žije v nestabilních poměrech. Doplněným dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatelka žije ve Velké Británii a udržuje nadále družský poměr s přítelem, když vedou společnou domácnost. Oba jsou zaměstnáni a mají stálý příjem. Od poloviny září 2015 žijí v menším bytě z důvodu úspory plateb za bydlení. Stěžovatelka rovněž změnila zaměstnání a vylepšila si tím pracovní pozici i příjem. Poměry stěžovatelky tak odvolací soud považuje za stabilnější, než tomu bylo v minulosti. V této souvislosti odvolací soud uvěřil tvrzením stěžovatelky, pokud jde o její současné poměry, kdy tato tvrzení jsou ve shodě s tím, co bylo zjištěno ze zprávy jejího současného zaměstnavatele i z výpovědi nezletilé. ‚Proto nebylo prováděno dokazování šetřením poměrů stěžovatelky, v místě jejího současného působení. Ani po doplnění dokazování však nelze podle závěru učiněného odvolacím soudem s jistotou říci, zda se stěžovatelka stala zodpovědnějším rodičem a byla by schopna při řešení svých případných osobních problémů brát ohled i na své nezletilé děti. Odvolací soud svůj závěr o svěření nezletilé do péče otce opřel zejména o skutečnost, že nezletilá je žákyní první třídy základní školy. Jde o naprosto nevhodnou dobu pro další změny, které by nezletilá musela při odchodu ke stěžovatelce do ciziny absolvovat. Sama nezletilá projevila ve své výpovědi přání zůstat ve stejné škole. Vytrhnout nezletilou v tomto období ze stávajícího výchovného prostředí a přesídlit ji do jiného kulturního i jazykového prostředí, považuje odvolací soud za příliš stresující, a tak v rozporu se zájmem nezletilé. K tomu odvolací soud zdůraznil, že je pro ni nezbytný i kontakt se stěžovatelkou, a je tak na otci, aby tento kontakt v co možná nejširší míře umožňoval uskutečnit.
12. Z hlediska prioritního zřetele na zájem nezletilé, která nyní žije ve stabilní péči otce, neshledaly oba soudy střídání výchovného prostředí za vhodné opatření, které by bylo v nejlepším zájmu dítěte. Ten závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
13. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci oba ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
14. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
15. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
16. Za výše uvedených okolností proto nemá relevanci ani odkaz stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu