ECLI:CZ:US:2016:1.US.12.15.1
sp. zn. I. ÚS 12/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Rouba, zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3294/2014-142 ze dne 22. října 2014, rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 430/2013-130 ze dne 14. dubna 2014 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 309/2002-117 ze dne 11. září 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 309/2002. Obvodní soud usnesením uvedeným v záhlaví tohoto usnesení řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Dospěl totiž k závěru, že o tomtéž nároku stěžovatele (při shodě účastníků a totožnosti skutku) rozhodl již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 102/2008. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodnou otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
2. Proti uvedeným rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, 6, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
3. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval především v tom, že obvodní soud v řízení sp. zn. 17 C 142/2002 vědomě a záměrně uvedl nepravdivá tvrzení, že stěžovatel nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonnou vazbou, neboť žalovaná Česká republika není povinnou osobou. Tento nesprávný názor vyvrátil nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567). Tento nález stěžovatel uplatnil jako důvod pro obnovu řízení v roce 2008. Tuto žalobu však soud zamítl pod sp. zn. 17 C 102/2008 s tím, že citovaný nález Ústavního soudu byl vydán v jiné věci stěžovatele (sp. zn. 17 C 142/2002) a není důvodem pro obnovu řízení sp. zn. 17 C 309/2002.
4. Tyto závěry však podle stěžovatele vyvrátil Nejvyšší soud v usnesení č. j. 25 Cdo 4487/2009-196 ze dne 28. 11. 2011, kterým soud potvrdil, že stěžovatel v řízení sp. zn. 17 C 142/2002 a řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 109/2006 taktéž u obvodního soudu uplatnil totožný nárok. Jde-li v případě těchto dvou řízení o stejný nárok, pak je s nimi dle mínění stěžovatele věcně totožné i řízení sp. zn. 17 C 309/2002, neboť v něm jde o týž nárok, který se opírá o týž právní důvod a týká se týchž osob. Z toho důvodu stěžovatel podal druhou žalobu na obnovu řízení, v níž jako důvod obnovy uplatnil existenci výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4487/2009-196. Pokud je totiž řízení sp. zn. 17 C 309/2002 totožné s řízením sp. zn. 17 C 142/2002, jak stěžovatel dovodil, pak se na řízení sp. zn. 17 C 309/2002 musí vztahovat citovaný nález sp. zn. II. ÚS 590/08 (vydaný ve věci sp. zn. 17 C 142/2002).
5. Závěry obvodního soudu o tom, že o obnově o vyřízení již bylo pravomocně rozhodnuto a toto rozhodnutí tvoří překážku věci rozhodnutí pro uplatnění totožného nároku, jsou záměrně nepravdivé a účelové. Stěžovatel totiž druhý návrh na obnovu řízení podal na zcela jiném právním titulu, než návrh první. Touto novou skutečností je nález Ústavního soudu, který uznal, že žalobce má na odškodnění nárok. Tento nález se musí uplatnit ve všech řízeních vedených o totožné věci.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu obvodního soudu zjistil, že stěžovatel zahájil u obvodního soudu řadu soudních řízení, ve kterých se domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy související s neoprávněným vazebním stíháním. Vzhledem k tomu, že v některých z těchto řízení neuspěl, podal několik žalob na obnovu řízení, které založil mimo jiné na závěrech nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08, kterým Ústavní soud stěžovateli vyhověl v jedné z jeho právních věcí.
10. Ústavní soud se obnovou řízení s ohledem na vývoj judikatury opakovaně zabýval. Obnova řízení řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, a proto nelze novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 (N 31/32 SbNU 281)]. Odkazoval-li stěžovatel na svou podporu na nález sp. zn. I. ÚS 26/01 ze dne 4. 7. 2001 (N 99/23 SbNU 19), lze uvést, že toto rozhodnutí se proti závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 792/02 nemůže pro skutkovou odlišnost uplatnit [stěžovatel nenabyl žádné legitimní očekávání před jeho vydáním, neboť řízení o obnově zahájil v roce 2012, tedy výrazně později; srov. výklad v usnesení sp. zn. I. ÚS 982/08 ze dne 24. 3. 2009 (U 8/52 SbNU 809)]. V projednávané věci tedy platí, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení (srov. odst. 11 usnesení sp. zn. III. ÚS 2810/15 ze dne 8. 10. 2015 a tam citovanou judikaturu).
11. S ohledem na tato východiska Ústavní soud přistoupil k hodnocení napadených rozhodnutí a zjistil, že na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatele stručně, avšak srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídají. Jak plyne z textu samotné ústavní stížnosti, stěžovatel podal dvě žaloby na obnovu řízení, které opíral o existenci nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08. První z těchto žalob byla pravomocně zamítnuta. V druhé žalobě stěžovatel kromě existence uvedeného nálezu uplatnil ještě argumentaci zakládající se na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4487/2009-196. Ani toto rozhodnutí (vydané navíc ve formálně jiné věci stěžovatele) však nemůže být novou skutečností zakládající důvod pro obnovu řízení. Za takového stavu věci Ústavní soud neshledal, že by obvodní, městský či Nejvyšší soud ústavně významným způsobem pochybily, pokud dospěly k závěru, že o totožné žalobě stěžovatele na obnovu řízení již bylo dříve rozhodnuto.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu