ECLI:CZ:US:2016:1.US.1232.15.1
sp. zn. I. ÚS 1232/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Druhá Poběžovická, a. s., se sídlem v Poběžovicích, Vranovská 142, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 435/2014-349 ze dne 19. února 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 241/2013-309 ze dne 25. září 2013 a rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 3 C 117/2006-253 ze dne 10. ledna 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení Okresní soud v Tachově vyhověl určovací žalobě a rozhodl, že na blíže určených nemovitostech nevázne zástavní právo zřízené ve prospěch stěžovatelky. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala mimo jiné s tím, že okresní soud provedl důkazy (zápisy ze schůze představenstva a ze zasedání představenstva), které následně v rozsudku nevyhodnotil.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodnutí okresního soudu potvrdil mimo jiné s tím, že uvedené zápisy nemají na posouzení věci vliv, nemohly tak zpochybnit skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. V tomto rozhodnutí se věcně zabýval především dobrou vírou zástavního věřitele, nad rámec tohoto posouzení neshledal, že by rozsudek krajského soudu byl postižen vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
3. Proti uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že okresní soud opomenul provedené důkazy a nijak je nevyhodnotil. Tyto důkazy prováděl za účelem zjištění konkrétních skutkových okolností, je potom nelogické, aby je nijak nehodnotil. Tuto vadu rozsudku okresního soudu nenapravil ani odvolací, ani dovolací soud. Dále stěžovatelka namítla, že samotné řízení probíhalo po nepřiměřeně dlouhou dobu 9 let, což nelze považovat za důvodné.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti, není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatelka neústavnost napadených rozhodnutí spatřovala v opomenutí provedených důkazů při hodnocení věci. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi tzv. opomenutými důkazy opakovaně zabýval. Pochybení soudu je v této souvislosti významné z hlediska práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461)]. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávního významu. To se týká případů, kdy není obecným soudem akceptován důkazní návrh zcela zjevně irelevantní (bez souvislosti s předmětem řízení), který není s to ani ověřit ani vyvrátit dokazovanou skutečnost, popř. důkaz zjevně nadbytečný, kdy určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
8. Přezkumné řízení, jež je součástí občanského soudního řízení, je ovládáno zásadou hmotněprávního významu procesních vad, tj. zásadou zohlednění toliko vad zakládajících zmatečnost, jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož posouzení hmotněprávního významu tzv. jiných procesních vad je zásadně otázkou podústavního práva, spadá proto do sféry působení obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Výjimkou jsou případy, ve kterých je relevance procesních vad pro rozhodnutí ve věci samé dána prima facie [nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57)].
9. V projednávané věci okresní soud opomenul hodnotit provedené důkazy, k námitkám stěžovatelky se jimi však zabýval soud odvolací, který dospěl k závěru, že tyto důkazy nebyly pro posouzení věci významné. Také Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, které by měly za následek nesprávné posouzení věci. Řízení před soudem prvního a druhého stupně přitom nelze pojímat osamoceně, jakožto řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4021/14 ze dne 5. 5. 2015, odst. 11, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 ze dne 30. 9. 2014). V projednávané věci se s námitkami stěžovatelky vypořádal již krajský soud a stěžovatelka nijak nezpochybnila jeho závěr, že provedené důkazy nebyly pro posouzení věci významné. Ani Ústavní soud neshledal, že by toto hodnocení (a tedy i postup okresního soudu) bylo z ústavního hlediska nepřijatelné.
10. Namítala-li stěžovatelka nepřiměřenou délku řízení před obecnými soudy, lze jen stručně konstatovat, že možnost zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy je - v případě tvrzených průtahů v řízení - omezena na situace, kdy jsou průtahy v řízení dosud aktuální a náprava nebyla zjednána ani na základě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích (usnesení sp. zn. I. ÚS 1859/13 ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2822/14 ze dne 21. 1. 2015). Je přitom zřejmé, že řízení před obecnými soudy, na jehož průběh si stěžovatelka stěžuje, již pravomocně skončilo.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu