ECLI:CZ:US:2016:1.US.1299.16.1
sp. zn. I. ÚS 1299/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Schimmerleho, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2014, č. j. 23 C 157/2014-68, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 17 Co 452/2014-99 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 3429/2015-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal, po částečném zpětvzetí žaloby, zaplacení částky 1 532 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným omezením osobní svobody (zadržením a výkonem vazby) v období od 8. října 2008 do 23. června 2010 v rámci trestního stíhání, jež proti němu bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, sp. zn. 2 To 6/2011, byl zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. c) trestního řádu. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 23 C 157/2014-68, žalobě vyhověl v částce 218 400 Kč (výrok I), co do částky 1313 600 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 39 265 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 17 Co 452/2014-99, rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku (II) změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 187 200 Kč, jinak jej co do částky 1 126 400 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 51 607 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatel zdůrazňuje, že k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv stěžovatel došlo ze strany státní moci, která má naopak jako jeden z nejdůležitějších úkolů právě ochranu lidských práv každého jednotlivce, má tedy osobní svobodu a důstojnost jednotlivce garantovat a chránit, nikoliv porušovat. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho případ je v současné době zcela výjimečný a ojedinělý. I proto by takto závažné pochybení státu mělo být adekvátně odčiněno, což dle přesvědčení stěžovatele rozhodně nesplňuje částka, jaká mu byla obecnými soudy přiznána. Jakkoliv se vyplacená celková částka 873.600 Kč může na první pohled jevit částkou relativně vysokou, stěžovatel tuto částku nepovažuje za adekvátní nemajetkové újmě, která mu nezákonným jednáním státu vznikla. Trvá na tom, že adekvátní náhrada nemajetkové újmy je jím požadovaná částka dva miliony korun. Stěžovateli navíc hrozil trest odnětí svobody 10 - 15 let, což je extrémně zatěžující, navíc byl této hrozbě vystaven ve vazbě. Jméno stěžovatele je i nadále spjaté s mediálně známou kauzou, a to přes zprošťující rozhodnutí. Jedním z negativních následků je zhoršená možnost najít si vhodné zaměstnání. Dalším negativním následkem nezákonné vazby je ukončeni partnerského vztahu a navíc zhoršená pozice stěžovatele při začínání nového vztahu, a to vzhledem k poškozené pověsti stěžovatele. Dalším negativním důsledkem bylo výrazné zhoršení zdravotního resp. psychického stavu stěžovatele. Odškodnění, které mu bylo přiznáno, tedy není adekvátní následkům, které nezákonná vazba zanechala v jeho životě. Nad to poukazuje stěžovatel na to, že jeho spoluobžalovanému byla přiznána částka ve výši 2.000 Kč za den, což je o 600 Kč více než jemu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. Stěžovatel před Ústavním soudem znovu opakuje věcné námitky, které však již obecné soudy náležitě posoudily a odůvodnily, a proto ústavní stížnost stěžovatele směřující pouze proti věcnému posouzení jeho nároku a určené výši náhrady, nedosahuje ústavní roviny.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu