ECLI:CZ:US:2016:1.US.1343.16.1
sp. zn. I. ÚS 1343/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M - SILNICE a. s., se sídlem v Pardubicích, Husova 1697, IČ: 42196868, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 874/46, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2016 č. j. 28 Cdo 3608/2015-616, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2015 č. j. 20 Co 469/2014-579 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2014 č. j. 9 C 16/2011-528, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. dubna 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na vlastnictví majetku a jeho ochranu podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hradci Králové 9 C 16/2011 vyplývá, že žalobce R. Přibík se žalobou podanou u okresního soudu dne 18. února 2011 domáhal určení vlastnického práva k id. 1/2 budovy č. p. A1, postavené na pozemku p. č. st. A2 v k. ú. Hradec Králové. Předmětná nemovitost byla v roce 1949 znárodněna společně s pozemkem, na kterém je umístěna. Na předmětném pozemku došlo v letech 1965 až 1967 k podstatnému rozšíření budovy, která se stala sídlem národního, později státního podniku Silnice Hradec Králové. V roce 1991 bratři Petr a Rudolf Přibíkovi, jako dědicové původních vlastníků, požádali státní podnik Silnice Hradec Králové o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podnik jejich žádosti nevyhověl, proto podali v roce 1992 žalobu, kterou se domáhali dohody o vydání věci. Dne 30. září 1992 Fond národního majetku, na nějž byly nemovitosti převedeny, kupní smlouvou převedl vlastnické právo na stěžovatelku. Dne 6. října 1992 byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě, že se nemovitosti z kupní smlouvy vypouštějí z důvodu řešení restitučního nároku. Souběžně se soudním řízením se restituenti obrátili s požadavkem na vydání nemovitostí na Fond národního majetku, který jejich žádosti vyhověl a dne 1. prosince 1992 s nimi uzavřel dohodu o vydání nemovitostí. Restituenti ovšem téhož dne Fondu národního majetku oznámili, že své podpisy odvolávají, že se necítí dohodou vázáni. Fond národního majetku dále s restituenty nejednal. V průběhu soudního řízení soudy dovodily, že dohoda uzavřená mezi restituenty a Fondem národního majetku je platná, odvolání podpisů zhodnotily jako neúčinné a restituenti byli zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci pozemku. Pokud se týká budovy, byl zrušen dodatek č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 30. září 1992 a stěžovatelka byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník budovy.
3. Žalobu o určení vlastnictví k budově podal dne 29. dubna 2010 Petr Přibík. Okresní soud v Hradci Králové žalobu nejprve zamítl, Krajský soud v Hradci Králové, jako odvolací soud, jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně žalobu znovu projednal a žalobu opět zamítl. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 14. ledna 2013 č. j. 21 Co 437/2012-227 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Petr Přibík je vlastníkem id. 1/2 budovy. Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 26. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 1026/2013-385 odmítl jako nepřípustné.
4. Ústavní soud poznamenává, že usnesením ze dne 4. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2807/13 jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, kterou proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2013 č. j. 21 Co 437/2012-227 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 1026/2013-385 podala.
5. V posuzované věci, kdy žalobu na určení vlastnického práva k budově podal dne 18. února 2011 Rudolf Přibík, Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2014 č. j. 9 C 16/2011-528 určil, že vlastníkem id. 1/2 předmětné nemovitosti je Rudolf Přibík. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 3. února 2015 č. j. 20 Co 469/2014-579 jako věcně správný potvrdil. K dovolání podanému stěžovatelkou, Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. února 2016 č. j. 28 Cdo 3608/2015-616, dovolání odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala průběh soudního řízení a vyjádřila zásadní nesouhlas s vydanými rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení předvídatelnosti práva a principu právní jistoty, rozhodnutí bránila překážka věci rozhodnuté a podle jejího tvrzení nemovitost vydržela. Soudům prvního a druhého stupně stěžovatelka vytýkala, že při posouzení nabytí vlastnictví nezohlednily a nezkoumaly otázku její dobré víry a jejich rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud měl podle názoru stěžovatelky posoudit dovolání meritorně a ne je odmítnout usnesením, neboť přístup dovolacího soudu, který akceptuje změnu vlastnictví u smluv o převodu nemovitostí do 31. prosince 1992, aniž byly registrovány státním notářstvím, velmi zeslabuje právní jistotu, může se týkat značného počtu právních jednání a je tedy závažnou věcí a jde o řešení podstatné právní otázky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14, ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163).
7. Ústavní soud se seznámil se spisem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 16/2011, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, uzavřel, že žalobce Rudolf Přibík má na této určovací žalobě naléhavý právní zájem a žaloba je důvodná. V odůvodnění svého rozsudku mimo jiné odkázal na důvody uvedené v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2013 č. j. 21 Co 437/2012-227, které vedly odvolací soud k vyhovění v podstatě stejné žalobě podané bratrem žalobce Petrem Přibíkem, který se domáhal určení vlastnického práva k druhé ideální polovině budovy č. p. A1 proti stejnému žalovanému a také na základě dohody o vydání věci ze dne 1. prosince 1992. V tomto rozsudku se dále vysvětluje i to, že uzavření dohody o vydání stavby nebrání ani ta případná skutečnost, že stavba ztratila zásadní přestavbou svůj dosavadní stavebnětechnický charakter, jak bylo již judikováno Nejvyšším soudem i Ústavním soudem (nález ze dne 4. listopadu 1998 sp. zn. II. ÚS 236/1997 (N 133/12 SbNU 259).
11. Odvolací soud konstatoval, že žaloba na určení vlastnického práva v předmětné věci není obcházením restitučních předpisů, neboť je zcela legální za situace, kdy žalobce se stal v minulosti vlastníkem id. 1/2 nemovitosti a toto jeho vlastnické právo nevyplývá z údajů v katastru nemovitostí. Žaloba na určení vlastnického práva je za této situace prakticky jediným prostředkem, jak dosáhnout změny v zápisech vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu. Odtud také pramení závěr o existenci naléhavého právního zájmu na takovém určení (§80c o. s. ř.). S námitkami vznesenými stěžovatelem se vypořádal odvolací soud v rozhodnutí o určení vlastnického práva stěžovatelky a Petra Přibíka k pozemku parc. č. st. A2 (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2009 č. j. 21 Co 229/2009-723, strana 9 rozsudku). Dům č. p. A1 a pozemek parc. č. st. A2 byly vyňaty rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze správy s. p. Silnice Hradec Králové právě za účelem vyřešení restitučního nároku a na základě tohoto rozhodnutí byl tehdejší Fond národního majetku oprávněn s nemovitostmi disponovat. V ostatním i odvolací soud plně odkázal na další vlastní závěry zmíněné v citovaných rozsudcích Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2013 č. j. 21 Co 437/2012-227 a ze dne 21. září 2009 č. j. 21 Co 229/2009-723, podle nichž o dobrou víru ve své vlastnictví k budově musela stěžovatelka přijít v okamžiku, kdy se stala účastníkem řízení o určení vlastnictví bratrů Přibíkových k pozemku a kdy oba bratři přišli s tvrzením o tom, je jsou vlastníky budovy na základě dohody uzavřené dne 1. prosince 1992 a že tuto dohodu považují za platnou. K tomu došlo v roce 2001, tedy v době kdy ještě desetiletá doba vydržení neuplynula.
12. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
14. Pokud jde o posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud se k předmětu celé věci podrobně vyjádřil již v usnesení ze dne 4. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2807/13, kde konstatoval, že: "Není porušením práva na ochranu majetku, pokud soudy v žalobě na určení vlastnictví shledají, že stěžovatelka není vlastníkem tohoto majetku a za vlastníka označí jinou osobu, a toto rozhodnutí není projevem svévole, ani nestojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový zásah do práva na ochranu majetku byl zákonný a sledoval legitimní cíl ochrany vlastnických práv skutečného vlastníka". První senát Ústavního soudu nemá v posuzovaném případě důvod odchýlit se od závěrů uvedených v citovaném usnesení a plně na ně odkazuje.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.
16. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu