ECLI:CZ:US:2016:1.US.1362.15.1
sp. zn. I. ÚS 1362/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Pavla Fischera, zastoupeného JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 133/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2015 č. j. 21 Cdo 93/2015-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014 č. j. 62 Co 64/2014-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. září 2013 č. j. 14 C 221/2011-40, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. května 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně požádal, aby byla vedlejšímu účastníkovi řízení uložena povinnost uhradit jeho náklady za právní zastoupení spojené se sepisem ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky 720 000 Kč s příslušenstvím a vydání potvrzení o zaměstnání a o výši průměrného výdělku. Obvodní soud žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání podanému oběma účastníky řízení Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech řízení 15 706 Kč.
4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu vytýkal, že nesprávně posoudily věcnou stránku sporu a proto dospěly k nesprávnému právnímu názoru. Stěžovatel má za to, že výpověď mu daná vedlejším účastníkem řízení podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost je platná a žalovaná částka mu právem patří. Stěžovatel je přesvědčen, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy a odporuje občanskému zákoníku, když tento soud se nezabýval námitkami stěžovatele směřujícími k nesprávnému a nedostatečnému skutkovému zjištění.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele, zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby byla vedlejšímu účastníkovi řízení uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro postup podle citovaného ustanovení, a to z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu