ECLI:CZ:US:2016:1.US.138.16.1
sp. zn. I. ÚS 138/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kreysy, zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, č. j. KRPA-75363/TČ-2012-000097-ŠI ze dne 31. července 2015, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZN 451/2012-137 ze dne 16. září 2015 a proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZN 1815/2014-21 ze dne 18. listopadu 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces, ochranu před libovůlí výkonu státní moci (porušení zákazu libovůle) a ochranu svého vlastnického práva. Přitom odkázal na čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2.Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a dalších příloh ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, č. j. KRPA-75363/TČ-2012-000097-ŠI ze dne 31. července 2015 bylo rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání zločinu podvodu, jímž měla být způsobena škoda mimo jiné i stěžovateli jako akcionáři společnosti OLEO CHEMICAL a. s. Toto usnesení bylo potvrzeno napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze i Vrchním státním zastupitelstvím v Praze.
3. Ústavní soud dále zjistil, že policejní orgán sice odložil trestní oznámení stěžovatele, avšak upozornil jej, že věc nadále prověřuje a šetří, neboť se jedná o podezření ze spáchání závažné trestné činnosti a výsledek nelze předjímat. V napadeném vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel upozorněn, že není úkolem přípravného řízení objasňování skutečností potřebných pro probíhající civilní řízení. V obou napadených rozhodnutích orgánů státního zastupitelství bylo připuštěno, že odmítavé usnesení policejního orgánu nebylo dostatečně přesvědčivě a přiléhavě odůvodněno, a proto stěžovateli vysvětlily, že rozsah prověřování byl v posuzovaném případě dostatečný, svědci byli vyslechnuti a dostupné listinné materiály prostudovány. Dále bylo vysvětleno, proč orgány činné v trestním řízení neshledaly ve stěžovatelem popsaném jednání zločin podvodu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ve svém trestním oznámení žádal o vyšetření extrémně závažné a dlouhodobé organizované trestné činnosti, která podle něj způsobila vznik škody v rozsahu překračujícím dvě miliardy pět set milionů korun českých. Je přesvědčen, že jeho oznámení nebylo dostatečně vyšetřeno, protože nebyl naplněn požadavek důkladnosti a dostatečnosti šetření provedeného orgány činnými v předmětném trestním řízení, který vyplývá z povinnosti státu zajistit účinnou ochranu základních práv. Stěžovatel se domnívá, že tomu odpovídá jeho subjektivní právo na existenci a aplikaci dostatečných a účinných právních prostředků ochrany konkrétního základního práva, byť právo na konkrétní výsledek dosažený v rámci daných právních prostředků již dáno není. Stěžovatel jako poškozený oznámenou trestnou činností tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nezajistily všechny relevantní důkazy, závěry jejich šetření nejsou založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, nevyvinuly vážnou snahu zjistit, co se v předmětné věci skutečně stalo, zaujaly podle stěžovatele ukvapené a neopodstatněné závěry a jejich konání nebylo způsobilé vyústit v potrestání viníků. Stěžovatel též ve své ústavní stížnosti poukazuje na trestní oznámení, která byla podána v roce 2012, a popisuje svá podezření, která sdělil tehdy i v roce 2015 orgánům činným v trestním řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť se domáhal u dozorového státního zastupitelství stížností vrácení věci k dalšímu řízení před policejní orgán a dále žádal po Vrchním státním zastupitelství v Praze přehodnocení postupu městského státního zastupitelství v rámci jeho dohledové činnosti.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel primárně domáhá, toto právo vůbec nebylo v té části trestního řízení, proti které brojí stěžovatel touto ústavní stížností, dotčeno. V této části totiž nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu v tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b trestního řádu nelze ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, body 9-10).
7. Námitky formulované stěžovatelem o neúčinném vyšetřování by teoreticky mohly být relevantní do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv. Ze svých substantnivních práv se stěžovatel domáhá ochrany práva vlastnického, které jediné mohlo být popisovanými skutky dotčeno.
8. Stát realizuje svou povinnost poskytnout majetkovým právům ochranu dvojím způsobem. Předně musí zajistit adekvátní právní rámec ochrany majetkových práv, kterého může jednotlivec využít a domáhat se svých práv, bylo-li do nich zasaženo třetími osobami. Pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. Tato povinnost se však vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoli na jeho výsledek. Nepředstavuje tedy povinnost státu dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele; je totiž zřejmé, že mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20), ale pouze procesní povinnost tzv. náležité péče. Je nutné brát ohledy na praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování zpravidla čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. V takovém případě stát nedostojí své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze tehdy, když jsou v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008 č. 70930/01, §67-68 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014, body 17 a násl.).
9. Nezávisle na tom, zda měl zásah do vlastnického práva trestněprávní rozměr či nikoli a zda je ohledně zásahu vedeno trestní řízení, poskytuje stát jednotlivci možnost domáhat se svých majetkových práv soukromoprávními prostředky před obecnými soudy. Přičemž je významné, že ačkoli výsledek trestního řízení může mít vliv na řízení soukromoprávní, stát nemůže být činěn zodpovědným za výsledek tohoto řízení proto, že trestní řízení v totožné věci nevedlo k odsouzení, a to za stejného předpokladu, jaký je uveden výše, tedy že v příslušném trestním řízení nebyly shledány extrémní vady a pochybení.
10. K napadeným usnesením a vyjádřením vyšetřujících orgánů Ústavní soud konstatuje, že ve svém souhrnu nepostrádají řádné odůvodnění, a to jak při interpretaci příslušných zákonných ustanovení, tak ohledně postupu při vyšetřování a učiněných závěrů. Na rozdíl od vyšetřování takových činů, které zasahují do práva na život, či práva nebýt mučen a vystaven ponižujícímu zacházení či podroben otroctví a nuceným pracím, nepřistupuje Ústavní soud či Evropský soud pro lidská práva k podrobnějšímu hodnocení efektivity provedeného vyšetřování, jak vyplývá z jejich judikatury v této oblasti, a zabývá se pouze extrémními vadami či pochybeními při vyšetřování majetkové trestné činnosti. I kdyby se Ústavní soud třeba domníval, že mohly být některé aspekty vyšetřování věci provedeny pečlivěji či důsledněji, rozhodně nemůže dospět k závěru, že by v tomto vyšetřování a v komunikaci se stěžovatelem bylo možno shledat extrémní vady či pochybení.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu