ECLI:CZ:US:2016:1.US.1417.16.1
sp. zn. I. ÚS 1417/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. E., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Macharova 376, 276 50 Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 176/2016-34 ze dne 14. 4. 2016 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 3 PP 8/2016-18 ze dne 21. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Nymburce podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (a contrario) zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem téhož soudu sp. zn. 1 T 142/2011 ze dne 22. 2. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že ve vztahu ke splnění hmotně právního předpokladu pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tj. očekávání, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život, ani Okresní soud v Nymburce, ani Krajský soud v Praze v rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu nezjistily skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí a při hodnocení důkazů provedených při veřejném zasedání dne 21. 3. 2016 v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu Okresní soud v Nymburce a při neveřejném zasedání dne 14. 4. 2016 Krajský soud v Praze nevyhodnotily všechny důkazy v jejich souhrnu. Stěžovatel v této souvislosti namítl, že Okresní soud v Nymburce v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu učinil nesprávný právní závěr, že je zcela evidentní, že ochranná psychiatrická a sexuologická léčba byla ukončena předčasně a jednoznačně by měla být i nadále uskutečňována. V důsledku toho prý Okresní soud v Nymburce považuje podmíněné propuštění stěžovatele za krok velmi riskantní a společnost velmi ohrožující. Krajský soud v Praze se dle názoru stěžovatele otázkou zhodnocení přípravy stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody na život na svobodě vůbec nezabýval a soustředil se pouze na předchozí život stěžovatele před nástupem výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že neměl rozhodovat o stížnosti v neveřejném zasedání, ale v zasedání veřejném a umožnit stěžovateli, aby se podrobně vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v jeho stížnosti a vztahujícím se ke znaku očekávání, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu řádný život. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s hodnocením jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu obecnými soudy. V této spojitosti je však třeba připomenout, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj., dostupná, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Dokonce ani samotná absence takového institutu v právním řádu republiky by nutně nemusila být v rozporu s principy demokratického právního státu (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1114/15 ze dne 12. 5. 2015). Ústavní soud dále zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.
Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud bylo shledáno, že popsané podmínky, konkrétně druhý okruh těchto hmotně právních podmínek, nebyly ve věci stěžovatele splněny, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01]. Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně stejné trestné činnosti i po předchozím propuštění z výkonu dříve mu uložených trestů odnětí svobody za stejné delikty, riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu zvýšeno.*) Krajský soud v tomto směru a dle názoru Ústavního soudu přiléhavě naznačil, že stěžovateli byla již několikrát dána šance, aby prokázal, že je schopen řádného života. Pokud totiž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, tak záhy se stejné trestné činnosti opět dopustil, přičemž ani hrozba trestu na něj neměla žádný účinek. Těmto úvahám nelze ničeho vytknout.
Podobnost s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), na který se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, je toliko zdánlivá. Především je třeba podotknout, že ve stěžovatelem citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě toliko zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci je však situace jiná. Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu totiž nebyla toliko samotná povaha trestné činnosti, nýbrž především skutečnost, že stěžovatel se po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další, a to stejné trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k jeho nápravě, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Ani rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter. Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení jím nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [viz nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy Ústavní soud v řešeném případě neshledal.
Konečně nebylo možno přisvědčit ani námitce stran posouzení záruky ze strany Mezinárodního vězeňského společenství, z. s., s níž se jak okresní soud, tak i stížnostní soud patřičným způsobem vypořádaly, přičemž její vyhodnocení v porovnání s důvody, které oba soudy vedly k zamítnutí stěžovatelovy žádosti, nepředstavuje žádný exces, který by vybočil ze záruk spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a zcela se pohybují v rámci rozumné soudcovské úvahy.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
_______________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2016