ECLI:CZ:US:2016:1.US.1477.16.1
sp. zn. I. ÚS 1477/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Puchmeltrem, advokátem se sídlem Rokycanova 379/5, 415 01 Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 13 Co 59/2015-156 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 4. 2014, č. j. 14 Nc 1546/2013-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na péči o děti a jejich výchovu podle článku 32 odst. 4 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 4. 2014, č. j. 14 Nc 1546/2013-82 byly stěžovatelovy nezletilé děti L., Š. a Z. pro dobu po rozvodu manželství svěřeny do výchovy matky. Počínaje dnem právní moci rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého L. částkou 2.500 Kč měsíčně, na výživu nezletilého Š. částkou 2.500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé Z. částkou 2.000 Kč měsíčně, celkem částkou 7.000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně zejména z důvodu svěření všech dětí do výlučné péče matky, neboť podle jeho názoru ze strany matky dochází k soustavnému a dlouhodobému zanedbávání rodičovské zodpovědnosti a soud prvního stupně nevyvinul dostatečnou iniciativu k prověření těchto tvrzení stěžovatele. Stěžovatel následně své odvolání doplnil o mediační dohodu, kterou s matkou uzavřel dne 3. 11. 2014 před rodinnou mediátorkou, Ing. Kateřinou Bělkovou, přičemž z dohody vyplynulo, že nezletilé děti budou svěřeny do střídavé péče rodičů.
3. Krajský soud v rámci odvolacího řízení přistoupil k přímému výslechu všech tří dětí. Z výpovědi nezletilého L. pak bylo zjištěno, že si až dne 20. 12. 2015 podal žádost o vydání občanského průkazu, neboť se mu dříve nechtělo, přestože ho oba rodiče vyzývali, aby o jeho vydání požádal. Od rozchodu rodičů žije s matkou a chtěl by u ní zůstat i do budoucna, ale jak soud rozhodne, tak to bude, "nějak to přetrpí" než nabude zletilosti. I v dospělosti chce žít s rodiči. Potvrdil, že u matky žijí i jeho sestra a bratr, bratr však žije střídavě i u otce. On sám může otce vidět kdykoliv, bráněno ve styku mu není. Věnuje se sportovní činnosti a to orientačnímu běhu, ve kterém dosahuje úspěchů. S otcem je v telefonickém kontaktu, občas se setkávají, navštěvují babičku či ho otec odveze na trénink. O domácnost se stará matka a on se sourozenci pomáhá. Vztah k rodičům má specificky, ale k oběma stejný, ze sourozenců preferuje bratra, má k němu blíže. Z výpovědi nezletilého Š. bylo zjištěno, že se sám rozhodl tak, že od září 2015 pravidelně střídá pobyt u rodičů po měsíci, v předchozím období pobyt také střídal, ale nebylo to pravidelně. Střídání pobytu u rodičů mu vyhovuje, chtěl by to zachovat i do budoucna. Aktuálně žije s otcem, nikdo další s nimi nežije. Pokud je v domácnosti matky, tak tam s ním žijí i jeho sourozenci, přičemž lépe vychází s bratrem. O domácnost se starají rodiče, on se sourozenci jen pomáhají. Z výpovědi nezletilé Z. bylo zjištěno, že od doby rozchodu rodičů žije s matkou, rozhodla se tak sama, protože nechce měnit prostředí a stále se stěhovat. V domácnosti s matkou žijí i její bratři, Š. bývá stejný čas u mámy i stejný čas u otce. Z. si více rozumí se Š., protože s L. si nemají co říct. S otcem je v kontaktu, vídají se, situace jí vyhovuje. Také oba rodiče má ráda, ale blíže má k matce, protože si s ní více rozumí. O domácnost se stará matka a ona jí pomáhá. Ve volném čase se věnuje běhu na lyžích.
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 13 Co 59/2015-156, bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 1. 2014, č.j. 14Nc 1546/2013-82 ve výrocích I. a II. mění tak, že nezletilý L. a nezletilá Z. se pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče matky a nezletilý Š. se pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do střídavé péče rodičů. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že v mezidobí od vydání rozhodnutí okresního soudu uplynula delší doba. Rodiče se nejprve oba odvolali s tím, aby byl nezletilý L. svěřen do výlučné péče otce, nezletilý Š. do střídavé péče rodičů a nezletilá Z. do výhradní péče matky. Následně pak doložili mediační mimosoudní dohodu ze dne 3. 11. 2014. Z dohody fakticky vyplynula střídavá péče v rozsahu jednoho týdne ohledně nezletilých dětí L. a Š. a styk otce s nezletilou Z. o víkendu jednou za čtrnáct dní. Rodiče se rovněž domluvili na výši výživného. Krajský soud poukázal na to, že rodiče nebyli po celou dobu řízení konstantní ve svých názorech na úpravu péče o děti. Určitou konstantu faktické péče přinesli až sami nezletilí, kteří se ustálili ve svém názoru o společném soužití s rodiči. Nezletilá Z. a nezletilý L. jsou od rozchodu rodičů převážně v péči matky. Péče matky nebyla shledána jako závadná nebo v rozporu se zájmy dětí. Nezletilí dobře fyzicky i psychicky prospívají. Tyto skutečnosti vycházejí ze zpráv lékaře a škol, které nezletilí navštěvují. Pokud se jedná o povahové rysy, projevy chování či jiné projevy nezletilých, tak ty dětem vštípili rodiče svou výchovou. Jejich výchova byla většinu života dětí společná. Nezletilá Z. je prakticky v péči matky dosud bezproblémová. Má oba rodiče ráda, ale přeje si zůstat v péči matky i v obě po rozvodu rodičů a soud při svém rozhodnutí vzal její přání v potaz. Střídavá péče by v jejím případě byla kontraproduktivní zejména s ohledem na vztah nezletilé k otci. Výtky otce k péči matky o nezletilou odvolací soud zhodnotil jako názorový střet rodičů na způsob výchovy nezletilé. To, jak a zda nezletilá pomáhá s péčí o domácnost, je spojeno s výchovným přístupem matky v této oblasti, nicméně šetření prováděná v domácnosti matky opatrovníkem nebyla v rozporu se standardem udržování domácnosti. Nezletilý L., přestože je nejstarší, potřebuje větší míru vedení ze strany rodičů než jeho sourozenci. Jeho názor na budoucí soužití s rodiči není na rozdíl od jeho sourozenců tak zřejmý. Na situaci reaguje se smíšeným pocitem a vědomím, že zanedlouho nabude zletilosti. Svěření kterémukoliv rodiči do péče přijímá s tím, že to "přetrpí", neboť má oba rodiče rád, ale spíše by preferoval péči matky. Odvolací soud vzal ve svém rozhodnutí tuto skutečnost v potaz a upřednostnil péči matky. Je zapotřebí připomenout, že se jedná o úpravu péče k bezmála zletilému člověku a je proto zapotřebí jeho názor respektovat a nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se jedná o úpravu péče po dobu po rozvodu, přičemž lze s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že rozsudek o rozvodu nabude právní moci až v době svéprávnosti nyní nezletilého L. Nezletilý L. přestože je z dětí nejstarší, působí i svým projevem před soudem nejméně zralým dojmem. Jeho přístup k plnění povinností je málo zodpovědný a laxní, o čemž svědčí jeho dřívější absence ve škole i ignorování povinností k vydání občanského průkazu. Nelze však konstatovat zanedbání péče o jeho osobu ze strany matky, nezletilý měl výchovné problémy, ale rodina je řešila. Matka i otec v případě nezletilého měli odlišný názor na způsob řešení těchto výchovných problémů, jednalo se opět o střety rodičů v důsledku rozdílného pohledu na jeho výchovu. Nezletilý ale stále studuje s dobými výsledky a péče o jeho zdravotní stav a vývoj není zanedbána. Nezletilý Š. je prakticky od rozchodu rodičů v péči obou, různě dlouho a z různých důvodů pobýval střídavě mezi oběma rodiči. Má rád oba rodiče a aktuálně od září 2015 pravidelně střídá pobyt u otce a matky po jenom měsíci. Rodiče jeho rozhodnutí akceptují a v jeho případě oba navrhovali střídavou péči. Péči o nezletilého rodiče zvládají, nezletilý je spokojený. I v jeho případě však mezi rodiči vládne názorová neshoda při jeho výchově. Nezletilý však tyto rozdílné požadavky rodičů přijímá a respektuje je svým přizpůsobením chodu domácnosti u otce i u matky. V případě rozhodnutí o svěření nezletilého do střídavé péče rodičů vycházel odvolací soud ze shody mezi rodiči i nezletilým a akceptoval ji i ve svém rozhodnutí.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že se oba soudy nevyrovnaly s jím tvrzenými skutečnostmi ohledně dlouhodobého zanedbávání rodičovské péče ze strany matky, zejména poukazuje na záškoláctví nezletilého L. a nevyhovující hygienické a sociální podmínky v místě pobytu dětí. Stěžovatel se domnívá, že soudy dostatečně nepřihlédly ke kritériím určujícím nejlepší zájem dítěte a poukazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k problematice péče o děti. Stěžovatel dále žádá, aby v publikovaném textu rozhodnutí Ústavního soudu nebyly uvedeny údaje o totožnosti stěžovatele, ostatních účastníků, vedlejších účastníků, jejich zástupců a svědků.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, přiložených listin i vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech okresního a krajského soudu neshledal.
10. Stěžovatelova ústavní stížnost, ačkoliv odkazuje na principy vyslovené v judikatuře Ústavního soudu ke střídavé péči, je v zásadě založena na jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů o svěření nezletilých do péče matky. Ke stanovení střídavé péče o děti má dojít toliko tehdy, jeví-li oba rodiče (popřípadě jiné osoby usilujících o svěření dítěte do jejich péče) upřímný zájem o svěření dítěte do své péče a jsou-li u nich srovnatelnou měrou naplněna (také) kritéria, jež je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nutno vždy zohlednit. Těmito kritérii jsou (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [viz body 18 až 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. V právě projednávaném případě však, jak přesvědčivě odůvodnil odvolací soud, s ohledem na věk dětí je klíčové právě jejich přání. Rovněž významnou hodnotu má stabilita dosavadního výchovného režimu dětí, která se již přirozeně v průběhu soudního řízení nastolila. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé.
11. Co se pak týče toho, že se stěžovatel domnívá, že obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily. Pokud nebylo vyhověno některým stěžovatelovým důkazním návrhům, vzneseným v pozdějších fázích soudního řízení, pak toto nevyhovění krajský soud přesvědčivě odůvodnil.
12. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu