ECLI:CZ:US:2016:1.US.1499.15.1
sp. zn. I. ÚS 1499/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Pucholtové, zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 417/2007-177 ze dne 5. 5. 2008, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 20/2000-73 ze dne 5. 3. 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 250/2013-126 ze dne 10. 4. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 147/2015-227 ze dne 17. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavním právem na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 49 Cm 20/2000-111 ze dne 10. 11. 2006 rozhodl o povinnosti stěžovatelky jako žalované zaplatit spolu s žalovaným manželem stěžovatelky společně a nerozdílně dlužné peněžní plnění z úvěrové smlouvy v celkové výši 4 929 573,60 Kč s příslušenstvím. Při ústním jednání dne 10. 11. 2006 soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, která byla řádně k jednání obeslána, na jednání se však nedostavila a nepožádala o odročení.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008 došlo k částečnému zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to v rozsahu částky 10 000 Kč z důvodu procesní chyby ? nedoručení rozhodnutí o změně žaloby. Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013 byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost mířící proti původnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006 č. j. 49 Cm 20/200-111 a dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008 č. j. 6 Cmo 417/2007-177. Zmatečnost byla stěžovatelkou shledána v odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu v průběhu řízení [viz §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")]. Stěžovatelka uplatnila tento důvod zmatečnosti, neboť nemohla uplatnit svá procesní práva, zejména vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Nesprávný postup spatřovala v tom, že soud prvního stupně jednal a následně rozhodl v nepřítomnosti žalované. Stěžovatelka předpokládala, že vzhledem k omluvě spolužalovaného ze zdravotních důvodů bude v rámci nerozlučného společenství obou žalovaných jednání odročeno i ve vztahu ke stěžovatelce. Dalším důvodem pro odročení měla být procesní plná moc, kterou stěžovatelka již dříve udělila spolužalovanému. Zmatečnost stěžovatelka dále spatřovala v neprovedení jí navržených důkazů odvolacím soudem, který vycházel toliko z důkazů provedených před soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil. Ve vztahu k rozsudku soudu I. stupně byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, jelikož ji soud neshledal ani včasnou ani přípustnou, neboť nesměřovala proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta jako nedůvodná, jelikož nebylo zjištěno, že by soud žalované vadou řízení odňal možnost jednat před soudem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka nacházela v postavení samostatné procesní účastnice, byly v případě jejího nedostavení se k soudnímu jednání dle Městského soudu v Praze naplněny podmínky pro jednání v její nepřítomnosti. K existenci procesní plné moci pak dle rozhodnutí soudu nejde v řízení o žalobě pro zmatečnost přihlížet, neboť byl tento důvod uplatněn až po uplynutí lhůty k podání žaloby pro zmatečnost.
5.Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí Městského soudu v Praze ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2014, které je rovněž ústavní stížností napadeno, potvrdil.
6. Následné dovolání, ve kterém se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, Nejvyšší soud v posledním napadeném usnesení ze dne 17. 2. 2015 odmítl, přičemž označil postup předmětných soudů za správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K námitce správnosti hodnocení důkazů Nejvyšší soud uvedl, že nepředstavuje důvod zmatečnosti.
II. Argumentace stran
7. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008 bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jelikož odvolací soud nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně a neumožnil stěžovatelce vykonat její procesní práva před soudem prvního stupně, neboť odvolací soud nezrušil předchozí rozsudek v celém rozsahu, nýbrž jen co do částky 10 000 Kč. Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně nesprávně jednal v její nepřítomnosti, neboť nerespektoval procesní plnou moc, kterou stěžovatelka dříve udělila svému manželovi, jenž se z jednání řádně a včas omluvil. Tato omluva se tudíž měla vztahovat i na stěžovatelku samotnou. Dále se Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení odmítl zabývat důkazními návrhy stěžovatelky obsaženými v odvolání, což stěžovatelka rovněž považuje za zásah do ústavního práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud navíc rozhodoval mimo rámec zásady volného hodnocení důkazů a v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, pokud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dále stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v zamítnutí žaloby pro zmatečnost usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, který nenapravil údajné pochybení soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jež dle stěžovatelky spočívá v odnětí možnosti jednat před soudy. Právní posouzení, že stěžovatelka se v daném řízení nacházela v postavení samostatné procesní účastnice, je dle názoru stěžovatelky nesprávné.
8. Stěžovatelka napadla také usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť nenapravily pochybení spočívající v odnětí možnosti stěžovatelky jednat před soudy v původním řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedené rozsudky zejména z důvodu, že neshledaly postup soudu prvního stupně, který jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, jako nesprávný. Právo na projednání v přítomnosti účastníka soudního řízení je podobně jako právo vyjádřit se k prováděným důkazům zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. To však nutně nezakládá povinnost soudu jednat a rozhodnout výlučně v jeho přítomnosti. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, přičemž ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka [§101 odst. 3 o. s. ř.]. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2919/09 ze dne 14. 12. 2009 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) rovněž konstatoval, že "pokud se stěžovatelka z jednání omluvila a nepožádala o odročení jednání, mohlo být jednáno v její nepřítomnosti. To, že se tím stěžovatelka připraví mimo jiné o možnost přednášet svá tvrzení a námitky nebo být soudem seznámena s odlišným právním posouzením věci a vyzvána k doplnění rozhodných skutečností, nelze za této situace považovat za porušení jejích ústavně zaručených práv." Soudní praxe vyžaduje, aby účastník podal výslovný návrh na odročení jednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu navíc není povinností soudu v případě, že žádosti o odročení jednání nevyhoví, účastníka o nevyhovění vyrozumět. Je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda návrhu na odročení bylo vyhověno (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 2078/97, dostupné na http://nsoud.cz).
10. Argumentace stěžovatelky je postavena zejména na rozporu procesního postavení žalovaných jako samostatných společníků, na základě kterého mělo dojít k zásahu do jejich ústavně garantovaných práv.
11.Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů neshledává protiústavním. Podle §91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe. Nerozlučné společenství vzniká jen tehdy, když jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně. V tomto konkrétním případě se jedná o závazek solidární, jelikož žalovaní ručili za své závazky společně a nerozdílně, přičemž judikatura solidárním dlužníkům tradičně přisuzuje status samostatných společníků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2619/2011 ze dne 12. 1. 2012, dostupné na http://nsoud.cz). Vzhledem k povaze solidárního závazku, který je představován tolika závazkovými právními vztahy, kolik v ní vystupuje dlužníků či věřitelů, vystupují dlužníci samostatně a na sobě nezávisle.
12.Ústavní soud v postupu obecných soudů nespatřuje svévolné jednání, které by mohlo zakládat porušení práva na spravedlivý proces v intencích čl. 36 odst. 1 Listiny. Všechny soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, se s námitkami stěžovatelky adekvátně a v souladu s ustálenou judikaturou vypořádaly. Tvrzení stěžovatelky, že se odvolací (resp. dovolací) soudy dopustily protiústavního jednání v nenapravení pochybení soudů prvního stupně, lze považovat za pokračující polemiku se závěry těchto soudů. Ústavní soud znovu opakuje, že není jednou z instancí soustavy obecných soudů a kasační zásah by v takovém případě znamenal nežádoucí zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 81 Ústavy.
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu