ECLI:CZ:US:2016:1.US.1499.16.1
sp. zn. I. ÚS 1499/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. T. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem Purkyňova 10, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 76/2016 ze dne 3. března 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 61/2015 ze dne 21. ledna 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 52 T 61/2015 uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jednak přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle §348 odst. 1, alinea 1, alinea 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen mimo jiné k trestu vyhoštění z území České republiky ve výměře 4 let. Stěžovatel podal dne 27. 11. 2015 k témuž soudu návrh na obnovu trestního řízení, domnívaje se, že byl k trestu vyhoštění odsouzen neprávem, jelikož vyšly najevo skutečnosti, resp. důkazy soudu dříve neznámé, a to konkrétně rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 10. 9. 2015 č. j. MV-68532-6/SO-2015, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 5. 6. 2014 č. j. OAM-1073-15/ZR-2013, kterým byla stěžovateli zrušena platnost povolení k trvalému pobytu podle ustanovení §871 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. O podaném návrhu na povolení obnovy rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 v záhlaví označeným usnesením, jímž jej dle §283 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodný zamítl. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze vpředu uvedeným usnesením rovněž jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že v době vydání napadeného trestního příkazu měl platné povolení k trvalému pobytu s ohledem na účinky ex tunc výše uvedeného zrušujícího rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců Ministerstva vnitra. Stěžovatel se domnívá, že za dané situace je uložený trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům stěžovatele, přičemž uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Stěžovatel dle svých slov v průběhu trestního řízení plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, k činu se doznal. Stěžovatel dále namítl, že z trestního spisu ani trestního příkazu nevyplývají skutečnosti, na základě kterých soud rozhodl o výši a druhu trestu, přičemž měl možnost se s těmito okolnostmi seznámit teprve při veřejném zasedání dne 21. 1. 2016. Z konstatování soudu dle stěžovatele vyplývá, že při stanovení trestu došlo k porušení jednak ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku, který nařizuje soudu povinnost ukládat trestní sankce s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, a dále k porušení ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá povinnost soudu při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout mj. k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy a také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život stěžovatele. Předmětný trest vyhoštění pak byl dle jeho názoru rovněž vydán v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Stěžovatel má přitom v České republice trvalý pobyt, rodinu a zaměstnání, ve Vietnamu nikoho nezná, když zde nežije od svých 15 let. Tyto skutečnosti si měl soud prvního stupně prověřit před vydáním rozhodnutí. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud shledal, že stěžovatel brojí proti uloženému trestu vyhoštění skrze rozhodnutí trestních soudů ve věci jeho návrhu na povolení obnovy trestního řízení, které bylo v jeho trestní věci pravomocně skončeno trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 52 T 61/2015, zcela přitom opomíjeje, že měl zachovánu možnost brojit proti danému trestnímu příkazu opravným prostředkem, konkrétně mohl proti němu podat odpor dle §314g odst. 1 tr. ř., jehož bezvadným (tj. včasným) uplatněním se trestní příkaz ze zákona ruší a samosoudce je povinen nařídit ve věci hlavní líčení (viz §314g odst. 2 tr. ř.). Stěžovatel neuvádí, že by o tomto opravném prostředku nebyl poučen, resp. naopak z rozhodnutí stížnostního soudu je zřejmé, že stěžovatel byl o tomto prostředku poučen, ale rozhodl se jej vzdát. Za této situace však Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny jemu dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, nevyužil procesní prostor, který se mu nabízel (včetně možnosti podat proti eventuálnímu odsuzujícímu rozsudku odvolání, popř. posléze i dovolání), přičemž tento "nedostatek" se snaží napravit cestou obnovy řízení. Nebyl-li stěžovatel ochoten akceptovat trest vyhoštění, uložený vzpomínaným trestním příkazem, měl proti němu brojit včasným odporem, jímž by byl dosáhl odstranění trestního příkazu a projednání jeho věci v hlavním líčení (s možností napadnout případný odsuzující rozsudek odvoláním). Ústavní soud tak nemůže námitky stěžovatele akceptovat. Ze samotných rozhodnutí trestních soudů o povolení obnovy řízení se přitom nepodávají žádné jiné excesy, pro které by byl Ústavní soud nucen přikročit k jejich kasaci. Argumentace stěžovatele neslučitelností trestu vyhoštění uloženého trestním příkazem s ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je lichá z důvodů, které městský soud uvedl na str. 4 odůvodnění svého usnesení, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu