ECLI:CZ:US:2016:1.US.15.16.1
sp. zn. I. ÚS 15/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 75151472, se sídlem Kongresová 1666/2, 140 21 Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 8/58, 682 01 Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3411/2015-241, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015 č. j. 62 Co 497/2014-202 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2014 č. j. 15 C 136/2010-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadenými rozsudky byla shledána neplatnou výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi.
3. Dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo shledáno nepřípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud k výkladu ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce o naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm přijatý právní názor, podle kterého při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance, potvrzený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000. Rovněž podle stěžovatelky sporná otázka počátku běhu dvouměsíční subjektivní a jednoleté objektivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce, již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněném pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněném pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004 sp. zn. 21 Cdo 41/2004. Problematika objektivní lhůty pak je vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007. Všechny citované rozsudky se váží k obsahově shodné dřívější právní úpravě. S ohledem na svou konstantní přesvědčivou judikaturu neshledal Nejvyšší soud důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
4. Rozpor napadených rozhodnutí se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. V dovolání bylo poukazováno na zjevný a hrubý rozpor mezi důkazy a rozhodnutím a na neodůvodněný odklon od dosavadní judikatury a Nejvyšší soud konstatoval, že ta rozhodnutí, na která odkazuje stěžovatelka, jsou podle něj nepřiléhavá. Obecné soudy podle stěžovatelky poskytly ochranu někomu, kdo prokazatelně působil škodu na majetku zaměstnavatele, navíc ještě zaměstnavatele hospodařícího s veřejnými penězi, a akceptovaly jeho obranu postavenou na tom, že se jednalo o vynikajícího a bezproblémového zaměstnance, který se dopustil drobného excesu. Pokud své závěry obecné soudy opřely o to, že nevznikla zaměstnavateli škoda, tak k tomu stěžovatelka uvádí, že škoda nevznikla jen proto, že zaměstnavatel odhalil na poslední chvíli pochybení zaměstnance a v souladu se svojí prevenční povinností škodě předešel. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastník ačkoli věděl, že mu nebyla schválena dovolená, stejně dal pokyn, aby to bylo uvedeno v systému jako dovolená, a zaměstnavatel to zpětně řešil srážkou ze mzdy. Nejednalo se tedy o "pouhé" čerpání dovolené bez souhlasu nadřízeného, nýbrž pokus o vyhnutí se pro žalobce osobně nepříjemné účasti na kontrole a záměrné způsobení jejího zdržení.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud do závěrů obecných soudů zasahuje jen v případě, že zasáhly do základních práv stěžovatelů.
9. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce.
10. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu