ECLI:CZ:US:2016:1.US.1553.15.1
sp. zn. I. ÚS 1553/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Frčka, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem Nádražní náměstí 299/8, Mariánské Lázně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. 19 UL 1/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, neboť jím měl být zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel ve svém návrhu ke Krajskému soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 požadoval, aby byla Okresnímu soudu v Kolíně, u kterého se domáhal nahlédnutí do spisu sp. zn. 51 D 638/2010, určena lhůta podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Krajský soud v Praze o návrhu stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. 19 UL 1/2015 tak, že se návrh zamítá. Jako důvod uvedl, že okresní soud opakovaně o žádosti stěžovatele o nahlédnutí do spisu rozhodl, a to dopisem ze dne 3. 9. 2014 a následně ústně dne 5. 9. 2014, a to z důvodu nedostatku vážných důvodů na straně stěžovatele jako žadatele.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době, kdy řízení o dědictví sp. zn. 51 D 638/2010 u Okresního soudu v Kolíně probíhalo, byl členem vrcholného orgánu dědice (Český svaz ochránců přírody). Aby mohl stěžovatel dostát svým povinnostem daným z titulu členství v orgánu dědice, musí znát veškeré informace, které se k dědici vztahují, a to včetně dědického vypořádání. Bez toho není schopen svým povinnostem dostát, což by mohlo mít následky v podobě případné škody.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
5. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V takto vymezeném rozsahu Ústavní soud posoudil věc a namítané porušení ústavně zaručených práv neshledal.
6. V předmětné věci se jednalo o posouzení, zda umožnit stěžovateli či nikoli nahlédnout do soudního spisu, když řízení o dědictví bylo v této věci již skončeno. Krajský soud pak rozhodoval pouze o návrhu na stanovení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, přičemž po náležitém zhodnocení věci dospěl k závěru, že je nutno návrh zamítnout. Jedná se tudíž pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu i v procesních předpisech, své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
7. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Pokud jde o náklady řízení, vzhledem k odmítnutí návrhu nebyl dán důvod k postupu podle §62 a §84 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu