ECLI:CZ:US:2016:1.US.1575.15.1
sp. zn. I. ÚS 1575/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Braškové, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 4631/2014-262, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 č. j. 20 Co 186/2014-287, usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 25. 3. 2014 č. j. 098 EX 00163/06-258, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2003 č. j. 8 C 1754/98-261 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 1. 2006 č. j. 7 Nc 3031/2006-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Benešově a soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, kterými měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces, právo na rovné zacházení před zákonem a princip rovnosti v právech dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Všechna napadená usnesení byla vydána v exekučním řízení vedeném proti stěžovatelce jako jedné z povinných k uspokojení pohledávky podle napadeného rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2003 č. j. 8 C 1754/98-261; exekuce byla nařízena napadeným usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 1. 2006 č. j. 7 Nc 3031/2006-3. Napadeným usnesením soudního exekutora JUDr. Milana Usnula pak bylo rozhodnuto o ocenění nemovitosti stěžovatelky, přičemž byla určena cena jedné ideální poloviny nemovitostí (rodinného domu s pozemky) ve vlastnictví stěžovatelky částkou 950.000 Kč, dále bylo rozhodnuto, že s nemovitostmi nejsou spojena žádná práva ani závady, a výsledná cena nemovitostí byla určena částkou 950.000 Kč, a to na základě znaleckého posudku Ing. Jana Melše. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelky usnesení soudního exekutora změněno tak, že cena a výsledná cena se určuje částkou 1.187.500 Kč, a ve zbytku bylo usnesení potvrzeno. Krajský soud se nejprve zabýval stěžovatelčinou námitkou podjatosti, kterou shledal nedůvodnou. K samotnému určení ceny nemovitostí potom krajský soud uvedl, že podkladem pro rozhodnutí o něm bylo znalecké ocenění nemovitostí tzv. obvyklou cenou ustanoveným soudním znalcem, který své ocenění podrobně zdůvodnil a podložil uvedením konkrétních údajů relevantních pro ocenění cenou, kterou lze předpokládat při prodeji oceňované nemovitosti. Krajský soud však neakceptoval postup znalce, který cenu spoluvlastnického podílu stanovil nižší částkou než odpovídající poměru spoluvlastnického podílu (1/2) k ceně nemovitostí jako celku, a to konkrétně ve výši 40 % ceny nemovitostí jako celku. Krajský soud přitom odkázal na praxi při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde je základem pro stanovení přiměřené náhrady obecná cena nemovitostí představující příslušní podíl z celkové ceny nemovitostí. Proto i v projednávaném případě krajský soud vyšel z toho, že obvyklá cena předmětného spoluvlastnického podílu představuje vzhledem k jeho výši (ideální 1/2) polovinu, tj. 50 %, obvyklé ceny nemovitostí jako celku, tedy zde 1.187.500 Kč. Následné dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť závěry krajského soudu nebyly shledány jako rozporné s ustálenou judikatorní praxí.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a zejména namítá nesprávné stanovení ceny nemovitostí a kritizuje postup znalce, který posudek v řízení zpracovával. Domnívá se, že cena jejího spoluvlastnického podílu měla být určena minimálně částkou 3.150.000 Kč, jak byla zjištěna ve znaleckém posudku, který si stěžovatelka objednala u nezávislého soudního znalce v roce 2012. Navíc soudní znalec Ing. Jan Melš ve svém znaleckém posudku nezohlednil skutečnost, že v dotčené nemovitosti má trvalé bydliště syn stěžovatelky. K otázce stanovení ceny obvyklé stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3588/14. Dále stěžovatelka uvádí, že jí ze strany krajského soudu nebylo umožněno vyjádřit se k prováděným důkazům. Konečně stěžovatelka napadá i samotný exekuční titul, a v souvislosti s ním i usnesení okresního soudu o nařízení exekuce, přičemž uvádí, že v nalézacím řízení nebyla vyslechnuta, nalézací soud se nevypořádal s předloženými důkazy a návrhy a odůvodnění jeho rozhodnutí je vůbec z hlediska zákonných požadavků nedostatečné. Nadto stěžovatelka poukazuje též na nekompletnost spisu vedeného v nalézacím řízení. Závěrem pak stěžovatelka uvádí, že ona a její manžel byli oprávněnými podvedeni při uzavření kupní smlouvy v roce 1996, od čehož se odvíjí celý jejich následný spor.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti opožděná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012, respektive obdobně podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 3. 2004, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012 musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá jednak rozhodnutí soudního exekutora, krajského a Nejvyššího soudu ohledně ocenění její nemovitosti a jednak samotný exekuční titul a následné usnesení o nařízení exekuce. I pokud Ústavní soud pomine, že v případě posledních dvou zmíněných rozhodnutí se jedná o rozhodnutí prvostupňová, tedy nikoli o rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelčina práva ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu, pak je nutno konstatovat, že napadený rozsudek okresního soudu ve věci samé byl vydán v roce 2003 a v roce 2006 na jeho základě coby vykonatelného exekučního titulu byla nařízena exekuce vůči stěžovatelce. Samotné usnesení o nařízení exekuce se stalo pravomocným rovněž v roce 2006. Je tudíž zřejmé, že pokud ústavní stížnost byla podána dne 23. 5. 2015, bylo tak učiněno - ve vztahu k uvedeným dvěma rozhodnutím okresního soudu - zjevně po uplynutí zákonné lhůty.
7. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti, tj. pokud směřuje proti napadeným usnesením soudní exekutora, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, bylo shledáno, že jsou splněny zákonné formální náležitosti. Ústavní soud tedy zvážil obsah ústavní stížnosti v tomto rozsahu, napadených rozhodnutí, jakož i spisu soudního exekutora JUDr. Milana Usnula sp. zn. 098 EX 163/06, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v daném rozsahu zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti kritizuje zejména podle ní nesprávně stanovenou cenu nemovitostí v jejím vlastnictví (spoluvlastnickém podílu) ze strany znalce Ing. Jana Melše. K tomu Ústavní soud úvodem opakuje, že jeho posláním je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn do nich zasáhnout jen za výjimečných okolností, které však v projednávaném případě nenastaly. Zejména napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje z ústavněprávního pohledu zcela dostatečné odůvodnění, je přehledné, logické a srozumitelné a vypořádává se se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky. Nad rámec nutného odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud poznamenává, že pokud stěžovatelka namítá rozdílné závěry znaleckých posudků znalce Ing. Melše a znalce osloveného jí samotnou, pak je nutno poukázat již na rozdílnou dobu jejich zpracování - zatímco znalecký posudek objednaný stěžovatelkou byl zpracován podle právního i faktického stavu ke dni 27. 10. 2012, znalec Ing. Melš nemovitosti oceňoval ke dni 13. 3. 2014, tedy téměř o rok a půl později. Navíc, a to především, je pak třeba zdůraznit, že zatímco znalecký posudek zadaný stěžovatelkou stanovuje ceny dotčených nemovitostí bez podrobnějšího odůvodnění a osvětlení způsobu ocenění nemovitostí, znalecký posudek Ing. Melše obsahuje velmi podrobný výpočet zjištěných cen nemovitostí (podle oceňovací vyhlášky), zahrnující vliv různých aspektů (hodnocených znaků) nemovitostí, respektive konstrukce a vybavení oceňovaných staveb. Dále pak znalec pracoval samozřejmě též s informacemi o cenách porovnatelných nemovitostí. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16. 6. 2015 tak v projednávaném případě není výstižný, neboť v citovaném nálezu Ústavní soud kritizoval postup obecného soudu, který za cenu obvyklou ve smyslu zákona o oceňování majetku považoval v řízení o náhradu škody výtěžek z veřejné dražby nemovitosti v exekuci. Ve stěžovatelčině případě se však nic takového nestalo a naopak zde podle Ústavního nic nenasvědčuje tomu, že by při určení ceny obvyklé nebyly znalcem zváženy všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, včetně tržních vlivů.
11. Dále stěžovatelka namítala, že ve znaleckém posudku Ing. Melše nebylo vzato v potaz, že v dotčené nemovitosti má trvalé bydliště její syn, a že v řízení před krajským soudem bylo porušeno její právo na vyjádření se k prováděným důkazům. Tyto námitky ovšem stěžovatelka neuplatnila v předcházejícím řízení dovolacím, pročež je Ústavní soud shledává nepřípustnými. Avšak i kdyby tomu tak nebylo, bylo by nutno konstatovat, že znalec při určování ceny nemovitostí vycházel z informací vedených v katastru nemovitostí, včetně závad váznoucích na nemovitostech, respektive omezení vlastnického práva stěžovatelky, mezi něž se skutečnost, že nějaká osoba má v dotčené nemovitosti trvalé bydliště, neřadí. V řízení před krajským soudem potom k žádnému dokazování nedošlo; krajský soud přezkoumával především určení ceny na základě znaleckého posudku, k němuž se ovšem stěžovatelka mohla plně vyjádřit ve svém odvolání.
12. S ohledem na vše shora uvedené Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla v části směřující proti těmto rozhodnutím odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Benešově byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu