ECLI:CZ:US:2016:1.US.1586.16.1
sp. zn. I. ÚS 1586/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele N. D. V., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1256/2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 12 To 29/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 10 T 13/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 10 T 13/2014 byl stěžovatel shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník) ve stadiu přípravy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 12 To 29/2015 na základě odvolání stěžovatele rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným z dokonaného zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce 8 let. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a uloženo zabrání věci.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 12 To 29/2015 stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2016 sp. zn.
11 Tdo 1256/2015 odmítl.
5. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení jako proti uprchlému ve smyslu
§302 a násl. zákona č. 141/ 1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), přičemž důvody takovéhoto řízení dosud nepominuly. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy obhájce stěžovatele nebyl vyrozuměn o místu a datu provedení výslechu svědkyně konaném v přípravném řízení. Při tomto výslechu byly svědkyni pouštěny záznamy odposlechu, na kterých měla údajně rozpoznat hlas stěžovatele. V hlavním líčení však svědkyně vypověděla, že u předmětného výslechu neměla tlumočníka, byť zcela neovládá český jazyk, a že si úplně přesně nepamatuje, jestli na předložených nahrávkách poznala hlas stěžovatele, či nikoliv. Městský soud v Praze však při hodnocení důkazu záznamem odposlechu v otázce identifikace hlasu stěžovatele z výslechu této svědkyně vycházel. Dle stěžovatele nebyly splněny podmínky stanovené §211 trestního řádu pro čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka s ohledem na absentující vyrozumění obhájce stěžovatele o tomto výslechu. Stěžovatel namítá, že tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť neměl možnost (prostřednictvím svého obhájce) se vyšetřovacího úkonu účastnit a klást vyslýchanému svědkovi otázky.
6. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňoval veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla nepřípustná.
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
8. Na řízení proti uprchlému je třeba hledět jako na řízení, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu, z tohoto důvodu novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. reagovala na požadavek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocný odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Dle §306a odst. 2 trestního řádu tedy platí, že skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen.
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že doposud nebyly vyčerpány veškeré prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytoval, neboť tento bude moci uplatnit své právo na obhajobu, jakmile pominou důvody řízení proti uprchlému. Stěžovatel má totiž možnost po té, co mu budou napadená rozhodnutí doručena, navrhnout jejich zrušení a uplatnit své právo na obhajobu v opakovaném hlavním líčení. Ústavní stížnost tak byla podána předčasně a Ústavnímu soudu nezbylo, než ji odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 288/09 ze dne 25. 6. 2009 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 253/09 ze dne 22. 3. 2010).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka