ECLI:CZ:US:2016:1.US.1627.15.1
sp. zn. I. ÚS 1627/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatele Družstevní závody Dražice - strojírna s. r. o., se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Dražice 69, IČ: 45148465, zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, V Jirchářích 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015 č. j. 23 Cdo 3745/2014-155, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2014 č. j. 12 Cmo 242/2013-139 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2013 č. j. 45 Cm 236/2012-118, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 45 Cm 236/2012-136, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a KOSKA cz s.r.o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1. června 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Cm 236/2012 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Praze dne 19. prosince 2012, domáhal po žalovaném vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky ve výši 1 409 217,40 Kč s příslušenstvím z titulu kupní smlouvy rámcové ze dne 1. ledna 2009.
3. Krajský soud řízení usnesením ze dne 19. dubna 2013 zastavil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku 64 590 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel podal žalobu dne 19. prosince 2012, přičemž dne 11. prosince 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci žalovaného, proto řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věta první o. s. ř., zastavil.
4. Vrchní soud v Praze, na základě odvolání, které stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal, napadené usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že sice v době zastavení řízení soudem prvního stupně ještě nebyly dány podmínky pro zastavení řízení, neboť rozhodnutí o úpadku ještě nebylo v právní moci, nicméně pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a dnem 19. září 2013 nabylo právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zajištění úpadku dlužníka a dne 19. února 2014 nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu o řešení úpadku dlužníka konkurzem. Podmínky pro zastavení řízení dané ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř. jsou tak splněny a další námitky stěžovatele pro posouzení oprávněnosti napadeného usnesení nejsou právně významné.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně se při svém rozhodování zabývaly pouze aktuálním stavem v době rozhodování, avšak nepřihlédly k celkovému kontextu soudního řízení jako celku, tedy ke stavu, který rozhodnutí předcházel. Odvolací soud měl podle názoru stěžovatele nesprávně označit právní předpisy a stanovit tarifní hodnoty úkonu právní služby. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že se nezabýval odchylným rozhodnutím dovolacího soudu, na které stěžovatel poukázal. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. března 2011 sp. zn. II. ÚS 584/11, ze dne 15. června 2004 sp. zn. II. ÚS 132/04, ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. IV. ÚS 297/15, ze dne 19. března 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 a ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189).
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí zabýval, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, přičemž rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
11. Za situace, kdy odvolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
12. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že se oba soudy se uloženou povinností k náhradě nákladů řízení zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
14. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu