ECLI:CZ:US:2016:1.US.1627.16.1
sp. zn. I. ÚS 1627/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou Ph.D., advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 5 Tdo 829/2015-168 ze dne 16. 12. 2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 30/2014-9347 ze dne 8. 12. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 61 T 13/2013-9005 ze dne 20. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení listovního tajemství podle čl. 13 Listiny a nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 Listiny.
2. Krajský soud napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, formou účastenství podle §24 odst. 1, písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce pěti let a dvou měsíců a k peněžitému trestu ve výši 1.000.000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, napadený rozsudek krajského soudu vrchní soud napadeným rozhodnutím ohledně viny stěžovatele potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o trestu tak, že prodloužil délku náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest a změnil typ věznice, ve které bude vykonáván trest odnětí svobody. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatelovi námitky lze shrnout do osmi podskupin. První je, že Nejvyšší soud v neveřejném rozhodnutí rozhodl o dovolání za třicet minut, což dle stěžovatele není dostatečně dlouhá doba. Ve druhé stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka a na skutečnost, že se s tím obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Třetí a čtvrtá se vztahují k právu na zákonného soudce a to zejména k mechanismu a k praxi přidělování soudců a přísedících. Pátá a šestá námitka směřují proti příkazům k domovním prohlídkám a proti příkazům nařizujících odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Sedmá a osmá se týkají hodnocení skutku obecnými soudy, konkrétně specifik CMR smluv, výše škody a nesprávné kvalifikace jednání.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. První námitkou stěžovatele je, že neveřejné zasedání Nejvyššího soudu, ve kterém rozhodoval o napadeném usnesení, trvalo podle protokolu pouze třicet minut. Dle názoru stěžovatele bylo nutné číst všechny relevantní materiály, což nebylo reálně možné. Dle stěžovatele toto jednání mělo za důsledek porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k stížnosti vysvětlil, že před neveřejným zasedáním proběhlo několik neformálních porad, na kterých byla věc řešena. Ve svém vyjádření udává i konkrétní záležitosti, které byly řešeny. V rámci neveřejného zasedání pak byly, podle vyjádření Nejvyššího soudu, konstatovány pouze podstatné body, což umožňuje §243 trestního řádu. Dle něj je čtení materiálů nutné pouze, pokud se provádějí důkazy. Doba trvání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu tak nemá za následek porušení práva na spravedlivý proces.
8. Dále stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odkazuje přitom na rozpory ve výpovědi svědka J. K., který byl jednatelem společnosti TOLLMI Milevsko. Ta se podílela na spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Stěžovatel poukazuje na rozdílná hodnocení těchto skutečností soudy. Krajský soud (str. 56-57 napadeného rozhodnutí) a vrchní soud (str. 48 napadeného rozhodnutí) vysvětlily vazbu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ohledně výpovědi tohoto svědka. Ústavní soud zde připomíná, že nemůže hodnotit provedené důkazy, ale může zasáhnout pouze v situacích, kdy buďto došlo k extrémnímu rozporu se skutkovým zjištěním, obecné soudy jednaly svévolně nebo interpretace soudů vedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti [nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016 nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že závěry obecných osudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
9. Třetí námitka směřuje vůči porušení práva na zákonného soudce, přičemž je rozdělena na dvě části. První se vztahuje k přípravnému řízení, druhá k řízení před soudem prvního stupně. K první části stěžovatel uvádí, že spisové značky přípravného řízení odkazují na soudní oddělení číslo 0, které ale není uvedeno v rozvrhu práce. Dále stěžovatel namítá, že praxe, dle které se úkony přípravného řízení trestního přidělují na základě týdenního rozpisu, který je evidován a dostupný pouze v budově soudu, je neústavní. Krajský soud ve svém vyjádření správně poukazuje na skutečnost, že označení senátu jako "nultého" slouží pouze jako evidenční pomůcka a nejedná se tak o samostatný senát. Dále nelze souhlasit se stěžovatelem, že by na krajském soudě mohl rozhodovat kdokoli ze soudců či že by tento rozpis nebyl nikde zveřejněn. S těmito argumenty stěžovatele se navíc již vyrovnal Nejvyšší soud v napadeném usnesení na str. 19 a 20 a náležitě vysvětlil dodržení principu zákonného soudce v řízení před nižšími soudy. V této části námitky tak nelze dovodit porušení práva na zákonného soudce.
10. Ústavní soud se již vyjadřoval k právu na zákonného soudce, přičemž judikoval, že toto právo slouží primárně jako ochrana "především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí." [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. 6. 2002 (N 66/26 SbNU 193)]. V tomto nálezu se dále Ústavní soud vyjádřil, že je "na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy" (tamtéž). Stěžovatel však tyto námitky uplatnil až v dovolacím řízení.
11. Dále stěžovatel namítá na základě seznamu přidělených věcí krajskému soudu, že jeho trestní věc měl řešit jiný soudce, než který ji projednával u krajského soudu. Dovozuje to zejména ze skutečnosti, že čísla spisových značek neodpovídají základnímu principu stanovenému v rozvrhu práce. Tato skutečnost ale nemusí znamenat nedodržení rozvrhu práce, např. protože předseda soudu může ze zákonných důvodů rozhodnout o přidělení věcí jinému soudci popřípadě na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věci. Tuto možnost stanovuje Rozvrh práce pro rok 2013 Krajského soudu v Brně (str. 10), který je dostupný na webových stránkách tohoto soudu. I u tohoto bodu je nutné odkázat na judikaturu Ústavního soudu citovanou v předchozím bodu, dle které je nutné tyto námitky uplatnit v řízení včas, což se však nestalo. Proto Ústavní soud nemůže přisvědčit ani této části třetí námitky.
12. Čtvrtá námitka stěžovatele se týká přidělování přísedících k jednotlivým řízením. Jejím předmětem je zejména to, že neexistuje konkrétní mechanismus, podle kterého jsou jednotliví přísedící zařazování do konkrétních soudních senátů. Tato problematika již byla v minulosti Ústavním soudem vyřešena. Ústavní soud se vyjádřil, že z důvodu rozdílu mezi soudcem a přísedícím jsou "zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde u určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. sp. zn. II. ÚS 3213/10 bod 12)" (usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013). Ústavní soud nemá důvod se od této judikatury odklonit, a proto nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele.
13. Pátou stěžovatelovou námitkou je, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků nebyl řádně specifikován, respektive, že došlo i k prohlídce prostor užívaných výlučně společností LKW Servis JT s.r.o., vůči které nebyl nařízen. Policejní orgán byl podle stěžovatele na tuto skutečnost v průběhu prohlídky upozorněn, přičemž tyto prostory byly řádně označeny. Tato námitka přitom nebyla vznesena v rámci odvolání či v průběhu hlavního líčení. Podle své dosavadní judikatury (zmíněné výše v bodu 10) Ústavní soud neshledal, že by se mohl touto námitkou zabývat, protože s ohledem na princip subsidiarity nepřezkoumává námitky, které nebyly uplatněny v předchozích fázích řízení.
14. Ohledně nařízených prohlídek stěžovatel dále namítá, že soudy dostatečně neodůvodnily neodkladnost a neopakovatelnost úkonu, popřípadě neuvedly, proč nebylo možné postupovat zdrženlivěji. Po prostudování spisu Ústavní soud zjistil, že se soudy s touto námitkou ve svých rozhodnutích vypořádaly. V příkazu Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 Nt 554/2012-86 ze dne 26. ledna 2012 a v příkazu Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 Nt 555/2012-58 soud zmiňuje obavu o zničení případných důkazů, čímž odůvodňuje neodkladnost úkonu. Příkaz Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 Nt 556/2012-6 není odůvodněn jako neodkladný, ale ani tak odůvodněn být nemusí, protože před jeho vydáním bylo zahájeno trestní stíhání osoby, vůči které se vztahoval napadený příkaz. I tuto námitku stěžovatel vznesl až ve svých podáních k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit navrhovateli.
16. Zašesté stěžovatel namítá, že při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nepostačuje, pokud soud odůvodní potřebnost důvodu účelem "řádného objasnění a zadokumentování popsané trestné činnosti." Situace v tomto případě byla však odlišná. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že v příkazech Okresního soudu ve Zlíně, kterými bylo nařízeno provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, rozhodnutími s č. j. 0 Nt 946/2011 ze dne 7. 10. 2011 a č. j. 0 Nt 896/2011 ze dne 4. 7. 2011, jsou zmíněny konkrétní důvody, které vedly soud k použití odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu. Proto Ústavní soud shledal, že tato námitka je nedůvodná.
17. Sedmá námitka stěžovatele se věnuje specifikám smluv (o přepravě v mezinárodní silniční nákladní dopravě) a k jejich namítanému souladu s právním řádem, osmá námitka pak k nesprávné právní kvalifikaci a k výši zkrácené daně. Tyto námitky polemizují s hodnocením důkazů obecnými soudy, obsaženého na str. 21 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, str. 45-46 napadeného rozsudku vrchního soudu a str. 48-50 a 56-57 krajského soudu. Ústavní soud nicméně zasahuje pouze v situacích, kdy buďto došlo k extrémnímu rozporu se skutkovým zjištěním, obecné soudy jednaly svévolně nebo interpretace soudů vedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti (srov. judikatura Ústavního soudu citovaná v bodu 8). Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by námitky stěžovatele byly důvodné.
18. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu