ECLI:CZ:US:2016:1.US.1644.16.1
sp. zn. I. ÚS 1644/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel ThMgr. Miroslav Stoupa, zastoupený Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Za kovárnou 422/15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2014 č. j. 27 C 132/2001-780, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015 č. j. 23 Co 525/2014-915 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 č. j. 21 Cdo 111/2016-960, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. května 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2014 č. j. 27 C 132/2001-780 ve výroku II., rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015 č. j. 23 Co 525/2014-915 ve výroku II. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 č. j. 21 Cdo 111/2016-960 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 132/2001 vyplývá, že stěžovatel se podanou žalobou domáhá po žalovaném Dopravním podniku hlavního města Prahy (dále jen "dopravní podnik") náhrady škody z pracovního úrazu, který utrpěl dne 13. ledna 1989 tím, že na strmém točitém schodišti v důsledku jeho špatného technického stavu ztratil rovnováhu, upadl a udeřil se do hlavy, páteře a kostrče, přičemž v důsledku uvedeného pádu následně ztratil vědomí. V souvislosti s tímto pracovním úrazem byl stěžovatel v pracovní neschopnosti, posléze mu byl v roce 1991 přiznán plný invalidní důchod, který mu by v roce 1994 změněn na částečný invalidní důchod, přičemž má trvalé následky, které ho omezují v různých oblastech života.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. června 2014 č. j. 27 C 132/2001-780 uložil dopravnímu podniku zaplatit stěžovateli za období od 18. října 1991 do 31. prosince 1992 částku ve výši 23 745 Kč, za období od 1. ledna 1993 do 31. ledna 2009 částku 695 679 Kč a dále úrok z prodlení (výrok I.), žalobu zamítl co do požadované částky ve výši 456 Kč s úrokem z prodlení a dále co do požadované částky ve výši 54 734 Kč za období od 18. října 1991 do 31. prosince 1992 a do požadované částky ve výši 1 567 130 Kč za období od 1. ledna 1993 do 31. ledna 2009 spolu s úrokem z prodlení (výrok II.). Obvodní soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.), ustanovené zástupkyni stěžovatele přiznal odměnu ve výši 53 000 Kč (výrok IV.), dopravnímu podniku uložil povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení částku ve výši 311 780,90 Kč (výrok V.) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení vůči stěžovateli (výrok VI.). Soud prvního stupně konkrétně rozhodoval o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 18. října 1991 do 31. ledna 2009. Stěžovatel požadoval náhradu jednak za ušlý výdělek u dopravního podniku, který byl jeho zaměstnavatelem ke dni pracovního úrazu, jednak náhradu za ztrátu na příjmech z umělecké činnosti, kterou vykonával jako činnost mimo pracovní poměr a která podle něj tvořila významný zdroj jeho příjmů. Proti rozsudku se odvolali jak stěžovatel, a to proti zamítavému výroku II. mimo částky ve výši 456 Kč, když soud prvního stupně mu nezapočetl příjmy z umělecké činnosti do výše výdělku rozhodného pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak i dopravní podnik proti výroku I. a proti akcesorickým výrokům III. a V. o nákladech řízení a nákladech státu.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. dubna 2015 č. j. 23 Co 525/2014-915 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) změnil tak, že žalobu zamítl co do dalších 17 404 Kč za období od 18. října 1991 do 31. prosince 1992; co do částky 6 341 Kč za období od 18. října 1991 do 31. prosince 1992 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé (I.), tedy co do částky 695 679 Kč za období od 1. ledna 1993 do 31. ledna 2009 a co do příslušenství, v zamítavém výroku o věci samé co do příslušenství a v akcesorických výrocích o nákladech řízení mezi účastníky (III.) a nákladech státu (V. a VI.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (II.) ohledně částky 54 734 Kč za období od 18. října 1991 do 31. prosince 1992 a částky 1 567 130 Kč za období od 1. ledna 1993 do 31. ledna 2009 potvrdil (výrok II.).
5. Dovolání podané stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. března 2016 č. j. 21 Cdo 111/2016-960 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy. Podle jeho tvrzení ušlý výdělek ze zaměstnání co do základu považují sice soudy za důvodný, ohledně nároku na náhradu příjmů z umělecké činnosti bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2015. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně, s výrokem II. rozsudku soudu odvolacího a s rozhodnutím dovolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o nároku na náhradu za ztrátu příjmů z umělecké činnosti, jíž stěžovatel vykonával vedle svého zaměstnání. Tato rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná, poukazuje na libovůli a porušení zásady rovnosti účastníků, kterých se obecné soudy měly dopustit, napadá provedené důkazní řízení a odvolacímu soudu vytýká jeho překvapivé závěry i nevypořádání se s důkazními návrhy stěžovatele. Dovolací soud pak podle tvrzení stěžovatele nevzal v potaz poukazy stěžovatele na vady řízení spadající pod právo procesní a s ohledem na stručnost odůvodnění jeho rozhodnutí pak není patrné, zda se dovolací soud námitkami vznesenými stěžovatelem vůbec zabýval. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, včetně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. V projednávaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V podstatě stejné námitky vznesené v ústavní stížnosti, stěžovatel namítal i v podaném odvolání a dovolání. Jak odvolací, tak i dovolací soud se těmito námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly.
10. V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporným, že dopravní podnik odpovídá stěžovateli podle §190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník páce, za škodu vzniklou mu utrpěným úrazem dne 13. ledna 1989. Ovšem ani odvolací soud se neztotožnil s důvodností žaloby, co se týká požadované náhrady za ztrátu na výdělku a příjmů z umělecké činnosti. Podle závěrů učiněných obecnými soudy dopravní podnik neodpovídá stěžovateli za škodu, která mu vznikla tím, že neuplatnil své příjmy z umělecké činnosti při výpočtu invalidního či následně částečně invalidního důchodu a z tohoto důvodu mu byl vyměřen nižší důchod. Podle jejich závěrů neexistuje přímá příčinná souvislost mezi pracovním úrazem stěžovatele a jeho nižším důchodem, když i podle stanoviska České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. prosince 2011 a rovněž ze dne 18. května 2012 tyto příjmy nebyly zahrnuty do výpočtového základu pro stanovení výše důchodu, neboť stěžovatel nepředložil žádné relevantní podklady.
11. Pokud jde o odmítnutí dovolání podaného stěžovatelem Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
12. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Odvolací soud přitom neshledal v řízení provedeném soudem prvního stupně žádné podstatné vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku soudu prvního stupně.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
14. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti účastníků řízení. Podstatné je, že stěžovatel je v řízení na základě své žádosti zastoupen advokátkou a všichni účastníci mají v řízení rovné podmínky, což je v dané věci splněno.
15. Za výše uvedených okolností nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném usnesení Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
16. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými výroky rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, ani rozhodnutím Nejvyššího soudu, došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu