ECLI:CZ:US:2016:1.US.165.16.1
sp. zn. I. ÚS 165/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 269/2015-318 ze dne 16. 9. 2015 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 25 Nc 177/2013-268 ze dne 26. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení zákona o rodině a občanského soudního řádu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl stěžovatel zavázán přispívat od 1. 11. 2013 na výživu své nezletilé dcery částkou 5.000 Kč měsíčně a nezletilého syna částkou 3.200 Kč měsíčně, od 1. 9. 2014 na každé z obou dětí 6.000 Kč měsíčně, od 1. 7. 2015 na výživu nezletilé dcery částkou 5.000 Kč měsíčně a nezletilého syna částkou 4.500 Kč měsíčně. Dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2013 do 30. 9. 2015 ve výši 56.800 Kč pro nezletilou dceru a 54.200 Kč pro nezletilého syna má stěžovatel uhradit ve splátkách k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že pro dobu po rozvodu je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 6.000 Kč měsíčně a nezletilého syna částkou 5.500 Kč měsíčně předem splatnou k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje dnem právní mocí výroku o rozvodu manželství. Dále byl stěžovatel napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze zavázán zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 16.715 Kč.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práv a nesouhlasí se stanovenou výší výživného. Poukazuje na to, že přerušil provozování živnosti a byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Je vyučen jako opravář silničních motorových vozidel, v oboru nemá žádnou praxi. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že při úvaze o výši výživného kvalifikovaně neposoudily výdělečné schopnosti a možnosti matky a spokojily se toliko s vykázaným příjmem ve výši 4.000 Kč měsíčně v prodejně bratra na poloviční pracovní úvazek. Nebyla zjištěna žádná omezení, pro která by matka nemohla pracovat na plny pracovní úvazek. Dále stěžovatel uvádí, že byl s dětmi proveden pohovor na OSPOD, a on výslovně požadoval zvukový záznam z tohoto pohovoru. Tento záznam však nebyl pořizován, což stěžovatel považuje za vážnou vadu řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud vyměřil výši výživného v rozporu se schopnostmi a možnostmi stěžovatele a jeho majetkovými poměry. I při úvaze obecných soudu o příjmu stěžovatele ve výši minimálně 20.000 Kč měsíčně je podle něj vyměřené výživné pro všechna posuzovaná období nepřiměřeně vysoké.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K zásahu do základních práv stěžovatele však v řízení před obecnými soudy nedošlo.
6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu