ECLI:CZ:US:2016:1.US.1719.15.1
sp. zn. I. ÚS 1719/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nalezence, právně zastoupeného Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č. p. 81, 533 54 Rybitví, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 22 Co 606/2013-84 ze dne 27. 2. 2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4307/2014-125 ze dne 30. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 123 C 115/2012-55 zamítl žalobu o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovanému (stěžovateli) uložil zaplatit žalobkyni 450 000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně a o nákladech odvolacího řízem. Krajský soud učinil závěr, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o zprostředkování ve smyslu §774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), že žalobce splnil své závazky ze smlouvy, a proto by mu v principu měla náležet odměna v dohodnuté výši podle §775 obč. zák., a že právo na odměnu nevzniklo žalobci jen z důvodu zaviněného porušení smluvních povinností žalovaným, který svévolně odmítl uzavřít kupní smlouvu se zájemcem obstaraným žalobcem. Pro tento případ si účastníci sjednali smluvní pokutu ve smyslu §544 obč. zák. ve výši rozdílu mezi kupní cenou, která byla sjednána se zájemcem, a kupní cenou, kterou požadoval žalovaný, a tato výše smluvní pokuty, odpovídající výši sjednané odměny žalobce, není nepřiměřená, nemravná ani se jinak nepříčí zákonu.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 o. s. ř., a namítal, že odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §56 odst. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ujednání o výši provize v předmětné smlouvě a na něj navazující ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené, a proto je neplatné.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
9. V daném případě se jedná o ve skrze soukromoprávní spor (smlouva o zprostředkování), v němž obecné soudy na základě účastníky předložených důkazů a tvrzení rozhodly, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích. Tato rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu