ECLI:CZ:US:2016:1.US.1720.16.1
sp. zn. I. ÚS 1720/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PRAGOMETAL,spol. s r.o., IČ: 14892600, se sídlem Praha 10, U trati 402/12, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Praha 10 - Vršovice, Ruská 614/42, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 9 To 104/2016 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, pracoviště České Budějovice ze dne 11. března 2016 č. j. KRPC-49320-315/TČ-2014-020080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. května 2016 a doplněna podáním ze dne 13. července 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, pracoviště České Budějovice ze dne 11. března 2016 č. j. KRPC-49320-315/TČ-2014-2014-020080, jež bylo vydáno s předchozím souhlasem Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, byl podle §79e odst. 1 trestního řádu zajištěn obchodní podíl, který vlastní stěžovatelka ve společnosti Otín Green Power s.r.o., neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tato nehmotná věc byla užita ke spáchání trestného činu [konkrétně zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu]. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 9 To 104/2016.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení porušily závazný princip místní příslušnosti, když buď napadené rozhodnutí vydal orgán činný v trestním řízení, u nějž není dána místní příslušnost, nebo trestní přípravné řízení dozoruje nepříslušné státní zastupitelství. V tomto ohledu upozorňuje, že zásadním kritériem pro určování místní příslušnosti v trestních věcech má být místo, kde se trestný čin stal. V dané věci je místně příslušným k dozoru nad zachováváním zákonnosti v trestním řízení Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, a to zcela zřejmě podle sídla Energetického regulačního úřadu v Jihlavě, kde byla podána žádost o udělení licence, která měla obsahovat nepravdivé údaje. Za této situace ale nemůže být dána místní příslušnosti policejního orgánu, jehož pracoviště se nachází v Českých Budějovicích. Podle stěžovatelky musí pro Policii České republiky platit stejné kritérium určení místní příslušnosti, jako u státního zastupitelství dozorujícího úkony přípravného řízení, a to s ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pakliže naopak je dána místní příslušnost policejního orgánu, místně nepříslušné státní zastupitelství musí věc bez zbytečného odkladu předat příslušnému státnímu zastupitelství. Jinak je totiž dotčena příslušnost soudu pro přípravné řízení, a tím i právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
4. V průběhu řízení stěžovatelka doplnila svou argumentaci o informaci, že policejní orgán měl při vydání napadeného usnesení ze dne 31. března 2016 postupovat na základě pověření, které mu udělil podle čl. 3 odst. 2 písm. a) oddíl 6 pokynu Policejního prezidenta č. 103/2013 náměstek policejního prezidenta dne 31. března 2014 rozhodnutím č. j. PPR-20816-8/ČJ-2013-990311. Toto ustanovení umožňuje v odůvodněných případech, aby policejní prezident pověřil kterýkoliv policejní orgán šetřením, prověřováním či vyšetřováním v konkrétní trestní věci, podle stěžovatelky však jde v případě napadeného ustanovení o zcela specifický úkon zajišťovací povahy, který pod uvedenou pravomoc nespadá.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem předepsané formální požadavky; je však zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí vyplývá, že místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě se ve věci stěžovatelky odvíjí od místa, kde mělo dojít k trestné činnosti blíže specifikované v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Jeho místní příslušnost tak zcela zjevně odpovídá kritériu, jehož respektování požaduje stěžovatelka (což tato v ústavní stížnosti ostatně sama připouští - viz bod 3 tohoto usnesení). Tím je přitom zároveň vypořádána i její námitka, podle níž mohlo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně dojít k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když stejný závěr ohledně místní příslušnosti se uplatní i ve vztahu k tomuto soudu. Z hlediska stěžovatelkou uplatněné argumentace nelze jeho rozhodnutí nic vytknout.
9. Zbývá tak zodpovědět otázku, zda k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nemohlo dojít tím, že ve věci měl rozhodovat policejní orgán, který podle jejího názoru nebyl místně příslušný (tj. Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště České Budějovice). Ani této námitce ovšem nebylo možné přisvědčit. Je především věcí Policie České republiky, aby svými vnitřními předpisy vymezila pravidla pro určení místní příslušnosti jednotlivých policejních orgánů, jakož i způsob spolupráce mezi nimi. I kdyby však ve věci rozhodl policejní orgán, jenž podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009 o plnění úkolů v trestním řízení nebyl místně příslušný (k této otázce Ústavní soud na tomto místě nezaujímá žádné stanovisko), stěžovatelka by již s ohledem na to, že věc dozoruje právě místně příslušné Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, jehož státní zástupce dal k zajištění nehmotné věci podle §79e odst. 1 trestního řádu souhlas, a že o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění rozhodoval Krajský soud v Brně, nemohla být v důsledku této skutečnosti nijak zkrácena na těch svých právech, jejichž ochrany se domáhá. Uvedený státní zástupce mohl o zajištění dokonce rozhodnout sám.
10. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud jde o otázku místní příslušnosti, v postupu a rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení neshledal žádný kvalifikovaný exces, který by umožňoval posoudit ústavní stížnost jako důvodnou. S napadenými usneseními nelze spojovat závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Za této situace mu tak nezbylo, než podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnout o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu