ECLI:CZ:US:2016:1.US.1791.16.1
sp. zn. I. ÚS 1791/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele ORCO PROPERTY GROUP S.A., se sídlem rue de la Valée 40, L-2661 Lucemburk, Lucemburské velkovévodství, právně zastoupeného Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. MSPH 199 ICm 3730/2015, zveřejněným v ISIR pod č. MSPH 99 INS 2391/2015 - Cl -15 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jimž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel je mateřskou společností společnosti AS ZIZLAVSKY, v. o. s., účastníka řízení o žalobě na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty. Stěžovatel měl zájem přistoupit do uvedeného řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného (společnosti AS ZIZLAVSKY, v. o. s.), což bylo také stranou žalovanou navrhováno ještě před jednáním ve věci samé. Městský soud v Praze však i přes návrh žalované společnosti stěžovatele k účasti na řízení nevyzval.
3. Stěžovatel Městskému soudu v Praze vytýká, že přes návrh žalovaného Městský soud v Praze nevyzval stěžovatele k účasti na řízení ve smyslu §93 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako "OSŘ"), a tím znemožnil stěžovateli v předmětném incidenčním řízení účinně pomoci žalovanému jako dlužníkovi, což vzhledem k faktu, že stěžovatel je významným věřitelem dlužníka, bude mít dopad i na míru uspokojení pohledávek stěžovatele za dlužníkem.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud po prostudování protokolu o jednání ze dne 17. 5. 2016 zjistil, že Městský soud v Praze nevydal žádné usnesení, které by se týkalo stěžovatele. Z kontextu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti usnesení, kterým Městský soud v Praze rozhodl o přípustnosti vedlejšího účastenství RFE/RL, Inc. a společnosti Wells Fargo Bank Northwest, N.A., neboť toto usnesení bylo vydáno bezprostředně po té, co Městský soud v Praze návrh žalovaného o přistoupení stěžovatele do řízení vyhodnotil jako obstrukční. Stěžovatel tak nebyl ani vedlejším účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení.
6. Ústavní soud návrh, který se netýká právního postavení stěžovatele a nijak nezasahuje do jeho základních práv, posoudí jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a jako takový jej odmítne podle §43 odst. 1, písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 1942/15). Tento nedostatek nemůže zhojit ani fakt, že stěžovatel podal ústavní stížnost "rovněž ve prospěch" účastníka řízení. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] přímo vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) nebo ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3021/13].
7. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel se sám svého práva u obecného soudu nedomáhal, byť mu zákon tuto možnost poskytuje (přistoupení vedlejšího účastníka do řízení z vlastního podnětu, viz §93 odst. 2 OSŘ). Návrh na přistoupení vedlejšího účastníka do řízení byl podán pouze účastníkem, který měl zájem na přistoupení stěžovatele. Nad rámec nutnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z protokolu o jednání ze dne 17. 5. 2016 vyplývá, že Městský soud v Praze se rozhodl v nařízeném jednání pokračovat z důvodu efektivity a hospodárnosti řízení, což samo o sobě neznamená, že by vedlejšímu účastníkovi bylo znemožněno vstoupit do řízení. Vedlejší účastník může do řízení přistoupit kdykoliv v jeho průběhu, tedy i po vyhlášení rozhodnutí, nebylo-li řízení dosud pravomocně skončeno. Dále Ústavní soud upozorňuje na nesprávnost tvrzení stěžovatele, že proti takovémuto postupu soudu není odvolání přípustné. Pokud by skutečně Městský soud v Praze návrh účastníka zcela ignoroval a výzvu směrem ke stěžovateli ani po skončení jednání neučinil, stěžovatel i účastník měli další procesní nástroje, jak se proti takovéto nečinnosti bránit, a to podáním odvolání podle §205 odst. 2 písm. c) OSŘ, případně vstoupit do řízení z vlastního podnětu podle §93 odst. 2 OSŘ a následně jako vedlejší účastník podat odvolání podle §205 odst. 2 písm. c) OSŘ.
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákon o Ústavním soudu. Současně odmítl i návrh, aby Ústavní soud stěžovateli uložil povinnost nahradit mu náklady řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 stejného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka