ECLI:CZ:US:2016:1.US.1795.15.2
sp. zn. I. ÚS 1795/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ F. V., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem nám. Winstona Churchilla 2, Praha 3, a 2/ J. R., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 138/2015- 30, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014 č. j. 9 To 338/2014-305, rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2014 č. j. 14 T 55/2014-270 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015 č. j. 9 To 338/2014-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavními stížnostmi, původně podanými samostatně pod sp. zn. I. ÚS 1795/15 a II. ÚS 1903/15, se stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protože v případě uvedených ústavních stížností jde o rozhodnutí vydaná v rámci jednoho řízení, v němž se rozhodovalo o vině a trestu obou stěžovatelů, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity tyto věci spojil ke společnému řízení, a to usnesením ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 1795/15.
2. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem pytláctví podle §304 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a stěžovatel 2/ rovněž přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku Za to byli oba odsouzeni podle §304 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma stěžovatelům uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu myslivosti na dobu osmi roků. Podle §229 odst. 1 bylo poškozené Myslivecké sdružení Buda Onomyšl odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených přečinů se měli stěžovatelé dopustit usmrcením (zastřelením z kulovnice) volně žijícího daňka, a způsobit tak škodu ve výši necelých 50 tis. Kč.
3. O odvoláních stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením, jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba stěžovatelé dovoláním. Usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil vůči oběma stěžovatelům usnesení Krajského soudu v Praze v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Novým rozsudkem Krajského soudu v Praze pak bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ve výrocích o trestu obou stěžovatelů a nově bylo rozhodnuto tak, že se jim ukládají shodné tresty odnětí svobody jako v původním rozsudku, avšak co se týče zákazu činnosti, byl trest blíže specifikován, a to na zákaz výkonu práva myslivosti dle §2 písm. h) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, na dobu osmi roků. Proti novému rozsudku o trestu podal (resp. doplnil) ústavní stížnost pouze stěžovatel 1/. Za této procesní situace Ústavní soud s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis toto rozhodnutí přezkoumal i ve vztahu ke stěžovateli 2/.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně namítají, že nemohlo dojít k trestnému činu, protože v řízení bylo prokázáno vlastnické právo stěžovatele 2/ k předmětnému daňkovi. Toho měl stěžovatel zakoupit a umístit do obory, z níž poté zvíře uniklo. Stěžovatel 2/ navíc namítá, že se nedopustil přečinu nedovoleného ozbrojování tím, že zbraň, kterou měl u sebe, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu, poskytl stěžovateli 1/ ke střelbě. Tato zbraň je vlastnictvím jeho manželky a skutečnost, že z uvedené zbraně byl daněk zastřelen, ještě nesvědčí o tom, že by ji neoprávněně poskytl k použití stěžovateli 1/.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
10. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených přečinů stěžovateli opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
11. Podstata námitek obsažených v ústavní stížnosti spočívá zejména v tvrzeném vlastnickém právu stěžovatele 2/ k předmětnému daňkovi. Tato námitka byla podstatnou součástí obhajoby již v řízení před soudy nižších stupňů. K tomu je nutno dodat, že se jí obecné soudy ve všech stupních řízení zabývaly, nicméně ji neshledaly opodstatněnou a nezpochybnily závěry soudu nalézacího k této otázce, jež byly podrobně rozvedeny na str. 8 napadeného rozsudku, kde soud uvedl, že považuje za věrohodnou výpověď svědka H., ze které vyplývá, že zastřelený daněk se pohyboval v blízkosti dalšího dančího stáda ve volné přírodě, mimo oboru Švadlenka. Na základě této výpovědi a dalších provedených důkazů pak dospěl soud k závěru, že v době, kdy tedy došlo k usmrcení daňka, šlo o volně žijícího živočicha druhu daněk skvrnitý, a tedy nepochybně šlo o zvěř ve smyslu ustanovení §2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
12. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatelů řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
13. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu