ECLI:CZ:US:2016:1.US.1805.15.1
sp. zn. I. ÚS 1805/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti Saxon System s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, IČ: 29137233, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015 č. j. 4 VSPH 534/2015-B-61, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a ELEKTRO BRNO a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 16. června 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015 č. j. 4 VSPH 534/2015-B-61 z důvodu porušení jeho základního práva zaručeného ústavním pořádkem, konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013 č. j. MSPH 60 INS 23884/2013-A-13 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka ELEKTRO BRNO a.s. Dne 11. listopadu 2014 věřitelský výbor dlužníka na své schůzi mimo jiné zvolil za svého předsedu stěžovatele a dále hodnotil dosavadní postup insolvenční správkyně v insolvenčním řízení. Podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne 18. listopadu 2014 navrhl věřitelský výbor zproštění insolvenční správkyně funkce. Městský soud usnesením ze dne 20. ledna 2015 č. j. MSPH 60 INS 23884/2013-B-45 návrh věřitelského výboru zamítl.
3. K odvolání podanému stěžovatelem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, podané odvolání odmítl z důvodu, že odvolatel není osobou oprávněnou podat návrh na zproštění správkyně z funkce, a není ani legitimován k podání odvolání proti usnesení, jímž byl návrh na zproštění správkyně z funkce zamítnut, a to ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z pozice člena věřitelského výboru, jehož funkci dočasně vykonával insolvenční soud, se považuje za aktivně legitimovaného k podání odvolání, když toto své právo dovozuje z tzv. subjektivní legitimace, které je dáno zejména jeho členstvím ve věřitelském výboru, pozicí jeho předsedy, pověřením věřitelského výboru k podání návrhu na zproštění insolvenční správkyně funkce a dále skutečností, že podle ustanovení §66 odst. 1 insolvenčního zákona došlo k faktickému sloučení subjektů, který vydal rozhodnutí a který současně měl/mohl proti němu podat odvolání.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí zabýval, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, přičemž rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
9. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí není v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu