ECLI:CZ:US:2016:1.US.187.16.1
sp. zn. I. ÚS 187/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vlastimila Prokůpka, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 248/2015-27 ze dne 18. 11. 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 97/2013-107 ze dne 10. 9. 2015, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-UM/7413/13/4S-VYK ze dne 5. 12. 2013 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Jihlavě č. j. MPSV-UP/996028/13/AIS-ZDP ze dne 21. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Jihlavě (dále jen "úřad práce") stanovil stěžovateli povinnost vrátit část vyplacené dávky, konkrétně část příspěvku na pořízení zvláštní pomůcky - motorového vozidla, a to ve výši 33 620 Kč. Následné odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") v záhlaví uvedeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji dle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že mu bylo prokazatelně vydáno vadné rozhodnutí s nejednoznačně a nepřesně formulovaným výrokem. Rozhodnutí prý neobsahuje žádný odkaz na objasnění nebo přesné vymezení pojmu motorové vozidlo, ani na použitelný právní předpis. Stěžovatel tak byl dle svých slov nesprávně poučen, a to ještě pouze o povinnosti vrátit příspěvek v případě, že jej nevyčerpá nebo nevyčerpá ve stanovené lhůtě. Jiná povinnost mu rozhodnutím nebyla stanovena. V dalším stěžovatel odkázal na ustanovení §9 odst. 10 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, dle kterého se příspěvek poskytuje na pomůcku v základním provedení, avšak tato věta se výslovně nevztahuje na pořízení motorového vozidla, kdy předpis nezakazuje extenzívní interpretaci pojmu motorové vozidlo, naopak dle stěžovatele potvrzuje nezbytnost přesného vymezení v rámci výroku rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel dále namítl, že v rámci rozhodování Nejvyššího správního soudu a jeho rozsudku jsou uvedeny opakovaně nepřesné a nepravdivé skutečnosti. Upozornění na nesplnění poučovací povinnosti správního orgánu nebylo uplatněno až v rámci kasační stížnosti, ale jednoznačně již při jednání před krajským soudem. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a přiznal mu náhradu nákladů právního zastoupení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace před správními soudy, s níž se tyto soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž z Ústavy samé k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Pokud jde o námitky tvrzené nejednoznačnosti (neurčitosti) výroku správního rozhodnutí a údajné nesplnění poučovací povinnosti, nelze než uzavřít, že Nejvyšší správní soud se jimi zabýval a náležitě i vypořádal (srov. body 30 - 35 napadeného rozsudku kasačního soudu), přičemž Ústavní soud v tomto vypořádání žádný exces neshledal. Skutečnost, že se stěžovatel s důvody, které kasační soud vedly k odmítnutí dané námitky jako nepřípustné, neztotožňuje, nečiní ústavní stížnost důvodnou. Nelze přehlédnout, že stejnými námitkami se předtím v dostatečném rozsahu zabýval též krajský soud (str. 9).
Pokud jde o odkaz stěžovatele na ustanovení §9 odst. 10 zákona č. 329/2011 Sb., nutno poznamenat, že si stěžovatel toto ustanovení vykládá nesprávně. Výjimka týkající se motorových vozidel se váže toliko na podmínku nejmenší ekonomické náročnosti, která jinak musí být u zvláštních pomůcek splněna. Ústavní soud nepovažuje za svévolný výklad soudů, že částky vynaložené na pojištění vozidla a na zakoupení příslušenství vozidla nejsou částkami na pořízení vozidla.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pro který ze stejných důvodů nenašel oporu, pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo možno stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení s ohledem na znění §83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu