ECLI:CZ:US:2016:1.US.19.15.1
sp. zn. I. ÚS 19/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 26 Nc 13/2013-87 ze dne 16. dubna 2014, ve znění opravného usnesení č. j. 26 Nc 13/2013-105 ze dne 30. června 2014, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1279/2014-127 ze dne 18. září 2014, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a) R. B., b) nezl. A. D., c) nezl. M. D., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení tak, že výrokem I. vedlejší účastníky A. D. a M. D. (dále též "dcera" a "syn") svěřil pro dobu před rozvodem a po něm do péče vedlejší účastnice R. B. (dále jen "matka"). Dále soud stěžovateli určil povinnost přispívat měsíčně na výživu dcery 6 000 Kč a na výživu syna 5 500 Kč k rukám matky. Zároveň soud rozhodl výši celkového nedoplatku na výživném a o jeho splátkách.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu k odvolání stěžovatele změnil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení tak, že výživné snížil, změnil výši celkového nedoplatku a změnil též období, za které má být výživné hrazeno. Výrok I. rozsudku okresního soudu o svěření obou dětí do péče matky krajský soud potvrdil. Podle zjištění krajského soudu rozhodl okresní soud o svěření dětí do péče matky na základě podrobného dokazování. V průběhu řízení se stěžovateli a matce nepodařilo uzavřít dohodu, a to ani po absolvování mediace. Oba mají dobré podmínky pro výchovu dětí a mají o ni zájem. Vzájemné vztahy jsou však napjaté, rodiče si nedůvěřují, dochází mezi nimi k hádkám a fyzickým útokům. Vzájemná komunikace probíhá toliko v nezbytné míře. Krajský soud rodiče v rámci odvolacího řízení vedl k vyzkoušení střídavé péče, aby bylo možné hodnotit, jaký má na obě děti dopad. Hodnocení ze strany rodičů bylo zásadně rozdílné, jejich vzájemné vztahy se v tomto období spíše vyhrotily. Soud shledal, že střídavá péče za této situace není pro děti vhodná. O svěření do péče matky rozhodl na základě toho, že obě děti byly ještě útlého věku a měly k matce větší citovou vazbu. V řízení soud neshledal tvrzenou manipulaci s názorem nezletilé dcery. S ohledem na skutkový stav zjištěný v době rozhodování krajský soud potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu o svěření obou dětí do péče matky.
3. Stěžovatel proti rozsudku okresního a krajského soudu brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi tyto soudy porušil jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
4. Podle mínění stěžovatele soudy nepostupovaly v zájmu nezletilých dětí. Odvolací soud opřel odůvodnění svého rozsudku o rozdílné hodnocení proběhlé střídavé péče ze strany rodičů a z jejich vzájemných neurovnaných vztahů. Tato hlediska však zákon pro rozhodování o svěření do péče nestanoví a neodpovídají ani jeho smyslu. Soud rozhodl pouze na základě negativního hodnocení střídavé péče matkou nezletilých dětí, tedy jednostranně a nespravedlivě. Stěžovatel naopak proběhlou střídavou péči hodnotil kladně, přestože měl ztížené podmínky (matka děti dostatečně nevybavila, stěžovatel musel pořídit vybavení domácnosti). Názor matky na péči o děti byl znám od počátku, je tak mylný názor soudu, že střídavá péče byla umožněna, aby si rodiče vyzkoušeli tuto formu péče v praxi. Matka neučinila sebemenší ústupek, bránila střídavé péči a též i styku stěžovatele s dětmi. Není též pravda, že matka přizpůsobila své podnikání péči o děti, nadále děti svěřuje cizím osobám, kterým platí. Soudy se také nespravedlivě vyjádřily k rozsahu péče ze strany otce v době, kdy byl na rodičovské dovolené. I nyní matce vypomáhají cizí chůvy, takže nebyl důvod hodnotit obdobnou výpomoc záporně, když ji měl k dispozici stěžovatel. Napadená rozhodnutí jsou tedy založena pouze na nesouhlasu matky se střídavou péčí.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Poté, co se Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a s obsahem spisu okresního soudu, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry rozsudku krajského soudu, vydaného v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem a po něm, v němž krajský soud (a před ním i okresní soud) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé péče nezletilých dětí stěžovatele a svěřil je do péče matky.
9. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
10. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, odst. 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
11. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, krajský i okresní soud uznaly, že oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady. Za toho stavu přicházela do úvahy střídavá péče, nebo svěření do výchovy jednoho z rodičů se zachováním širokého styku dcery s druhým z rodičů. S ohledem na skutkové závěry se oba soudy přiklonily právě ke svěření do péče matky, neboť mezi rodiči nepanují dobré vztahy, naopak se tyto vztahy v průběhu dočasné střídavé péče v průběhu odvolacího řízení zhoršily. Zjevně neopodstatněná je v tomto ohledu námitka stěžovatele, podle nichž krajským soudem použitá kritéria zákon nepředvídá. Občanský zákoník z roku 2012 v §907 výslovně uvádí, že "soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem" (odst. 3). Stejně tak má rozhodnutí odpovídat zájmu dítěte, přičemž má soud vzít ohled i na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí (odst. 2). Skutková zjištění obou soudů nasvědčují tomu, že shodu rodičů a stálost výchovného prostředí v případě střídavé péče nebylo možné v době rozhodnutí předpokládat. Stejně tak se soudy zabývaly i dopady proběhlé střídavé péče na obě děti (např. šetření Magistrátu města České Budějovice v místě bydliště matky, ke kterému došlo v průběhu odvolacího řízení, srov. č. l. 114 spisu okresního soudu).
12. I namítanou schopností shody mezi rodiči jako hlediskem pro rozhodování soudu o svěření do péče se Ústavní soud již zabýval. Nevhodná komunikace mezi rodiči může být ve zcela výjimečných případech důvodem bránícím svěření do střídavé péče. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Obdobné platí i v případě, že na základě dosavadního chování rodičů lze mít důvodné pochybnosti, zda by byli schopni efektivní spolupráce v tak širokém rozsahu, jaký střídavá výchova vyžaduje. Hodnocení, zda se o takovou situaci jedná, jakož i intenzity této konfliktní komunikace, resp. nedostatku spolupráce, přísluší obecným soudům (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3330/14 ze dne 14. 10. 2015).
13. Ústavní soud již dříve akceptoval, pokud obecný soud na základě konkrétních zjištění o vztahu mezi rodiči a případném negativním dopadu na vývoj společného dítěte (či dětí) rozhodl o svěření do péče jednoho z nich, byť jinak měli oba rodiče dobré výchovné předpoklady. Přitom konstatoval, že je na obou rodičích, aby si nyní v zájmu svého společného dítěte vyšli vstříc a dohodli se na určité formě odborné pomoci, které budou (pokud možno co nejdříve) zodpovědně využívat. Tato povinnost stíhá oba rodiče stejným dílem. Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilé podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala matka, bude na zvážení, zda se z její strany nejedná spíše o snahu bez ohledu na přání dítěte zamezit střídavé péči. V takovém případě by nebylo možno vyloučit svěření dětí do střídavé výchovy obou rodičů či dokonce do péče stěžovatele. To samozřejmě vždy za přihlédnutí k nejlepším zájmům nezletilých (srov. citovaný nález I. ÚS 1554/14 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. 8. 2014).
14. K námitkám stěžovatele lze stručně uvést, že krajský soud vzal v úvahu všechny významné okolnosti plynoucí ze soudního spisu. Dostatečně ctil i základní předpoklad, že zájmem dětí je, aby byly především v péči obou rodičů a že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení (z toho důvodu ostatně proběhla zkušební střídavá péče v průběhu odvolacího řízení). Důvodem pro odchýlení od tohoto pravidla mu však byla konkrétní zjištění nejlepšího zájmu obou dětí, o který jde v řízení především (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Zjevně tak neobstojí tvrzení stěžovatele, že soudy rozhodly pouze na základě nesouhlasu matky se střídavou péčí. V této souvislosti je třeba připomenout, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
15. Ústavní soud za takového stavu věci nemá z ústavního hlediska co vytknout, pokud okresní a krajský soud dospěly k závěru, že nejlepší zájem obou dětí uplatnění střídavé péče vylučuje. Nelze též opomenout, že krajský soud sám vedl rodiče k vyzkoušení střídavé péče a v závěru napadeného rozsudku zdůraznil, že rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí (tedy nevyloučil budoucí změnu).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu