ECLI:CZ:US:2016:1.US.1920.15.1
sp. zn. I. ÚS 1920/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Zdeňky Holasové, zastoupené Mgr. Rudolfem Šnajderem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašinského 307/4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2015 č. j. 42 C 102/2014-76, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení a Dopravního podniku města Brna, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. června 2015 a doplněné podáním dne 30. června 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2015 č. j. 42 C 102/2014-76 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, konkrétně právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny, zejména čl. 36 odst. 1.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městský soud zastavil řízení v částce 1 025 Kč a v části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 30 Kč (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplat žalobci Dopravnímu podniku města Brna, a. s. (dále jen "vedlejší účastník řízení"), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 35 Kč (výrok II.) a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení částku 3 546 Kč (výrok III.).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že je osobou dlouhodobě bez jakýchkoliv příjmů. Dne 10. srpna 2012 cestovala linkou č. 1 vedlejšího účastníka řízení a neprokázala se při kontrole platnou jízdenkou. Na doručenou výzvu k zaplacení pohledávky ve výši 1 805 Kč informovala vedlejšího účastníka řízení o své tíživé finanční situaci, uhradila mu částku 50 Kč a zavázala se dluh uhradit nejpozději do 30. června 2013. Vedlejší účastník řízení přesto podal dne 26. března 2013 návrh na vydání platebního rozkazu. Stěžovatelce se podařilo získat finanční prostředky a dne 28. června 2013 uhradila 1 005 Kč. Městský soud vydal dne 12. prosince 2013 platební rozkaz, proti kterému podala stěžovatelka odpor. Vedlejší účastník řízení vzal žalobu co do částky 1 025 Kč zpět a dále požadoval jen kapitalizovaný úrok a náhradu nákladů právního zastoupení. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastník řízení neměl ihned věc řešit soudní cestou a proto by měl nést následky v podobě nákladů takto vzniklého soudního řízení. Náklady řízení jsou podle tvrzení stěžovatelky několikanásobně vyšší než vymáhaná částka, neboť městský soud rozhodl, aniž by dodržel princip proporcionality mezi vymáhanou jistinou a výší odměny právního zástupce vedlejšího účastníka řízení. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že rozhodl zcela formálně a mechanicky o úhradě nákladů řízení, aniž při tom zohlednil její tíživou finanční situaci a její vůli pohledávku uhradit. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767).
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
6. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
7. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud taktéž již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z obsahu soudního spisu sp. zn. 42 C 102/2014 vyplývá, že městský soud se celou věcí i uloženou povinností k náhradě nákladů řízení zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu