ECLI:CZ:US:2016:1.US.1945.16.1
sp. zn. I. ÚS 1945/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 6 Tdo 12/2016-53, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2015 č. j. 9 To 37/2015-2013 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 41 T 8/2014-1957, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. června 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem, a to podle čl. 1, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 8/2014 vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 41 T 8/2014-1957 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že v průběhu období od 22. března 2011 do 12. září 2012 na různých místech v Praze, jako ředitel a statutární orgán společnosti 4-Volnočasová o. p. s. (dále jen "společnost") prováděl prostřednictvím jemu svěřené karty výběry finanční hotovosti z účtu této společnosti v různých výších. Celkem tak za uvedené období vybral částku ve výši 6 726 200 Kč, kterou použil pro vlastní potřebu. Částky byly poté zaúčtovány jako hotovostní výdaje z pokladny fiktivních dodavatelů a jejich zúčtování stěžovatel účetně zastřel za spolupráce s obžalovanou D. J., která byla odpovědná za stav pokladny a která stěžovateli připravovala výdajové pokladní doklady, které jí přinášel podepsané nazpět k zaúčtování. Celkem tak uvedenou činností byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši nejméně 6 726 200 Kč. Stěžovatel byl odsouzen podle §206 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o spoluobviněných D. J., která byla uznána vinnou pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry a Ondřeji Turkovi, jenž byl obžaloby zproštěn.
3. O odvoláních, které proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a D. J. a v neprospěch všech tří obviněných státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2015 č. j. 9 To 37/2015-2013 tak, že (I.) z podnětu odvolání obviněné D. J. a státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněných D. J. a Ondřeje Turka zrušil a věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému pojednání a rozhodnutí, zatímco (II.) odvolání podané stěžovatelem a státním zástupcem v jeho neprospěch podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž těžiště argumentace stěžovatele spočívalo v tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 6 Tdo 12/2016-53 podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, zejména její objektivní stránka, neboť předmětné finanční prostředky si nepřisvojil a použil je ve prospěch této společnosti. Podle tvrzení stěžovatele nebyl dostatečně prokázán vznik škody ani způsob, jakým byly vybrané finanční prostředky skutečně použity. Stěžovatel tak byl nucen prokazovat svoji nevinu, namísto aby soudy vyžadovaly důkazy svědčící o vině stěžovatele ze strany obžaloby. Podle názoru stěžovatele se v dané věci mohlo placením dodavatelům bez dokladů, nevedením účetnictví, vystavováním dalších faktur a dalším, jednat nejvýše o trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, a to i z toho důvodu, že v hlavním líčení nebyla nijak vyvrácena jeho obhajoba, že prostředky použil ve prospěch společnosti a naopak nebylo prokázáno, že si byť 1 Kč z 6 726 000 Kč přisvojil a způsobil tak škodu, natož pak velkého rozsahu. Stěžovatel má za to, že postupem ve věci rozhodujících soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a dále nebyly respektovány zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11 (N 127/65 SbNU 645) a nálezy v něm citované, na nález ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323) a na nález ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04 (N 68/40 SbNU 677).
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem uvedeném z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
9. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
10. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, které by měly vliv na možnost uplatnění práva obžalovaných na obhajobu a pokud jde o stěžovatele ani na objasnění věci. Městský soud podle závěru učiněného odvolacím soudem nepochybil, pokud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že peněžní prostředky, které vybral v bankomatech z účtu společnosti, použil ve prospěch její činnosti neevidovanými platbami a hodnotil ji jako účelovou.
11. Dovolací soud uvedl, že stěžovateli lze přisvědčit v tom, že skutková zjištění o jeho falšování části účetních dokladů jsou pro vyvození jeho trestní odpovědnosti nerozhodná (bylo-li účelem zakrytí jeho předchozího deliktního jednání), současně mu však nelze přisvědčit v tom, že by skutková zjištění soudů pro vyvození jeho trestní odpovědnosti byla nedostatečná. Pokud jde o námitky stěžovatele stran dostatečnosti důkazní materie pro vyslovení jeho viny, v daném směru podle názoru dovolacího soudu jsou závěry soudů nižších stupňů přesvědčivé.
12. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s námitkami stěžovatelem vznesenými vypořádaly v průběhu tohoto řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
13. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Presumpce neviny ovšem neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc (srov. usnesení ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 2426/16). Ústavní soud má za to, že komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v předmětném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele.
14. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
16. Ústavní soud nezjistil porušení tvrzeného základního práva na spravedlivý proces, ani porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu