ECLI:CZ:US:2016:1.US.1956.15.1
sp. zn. I. ÚS 1956/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky SVET NESSA s. r. o., se sídlem Milovice, Družstevní 20, IČ: 27246477, zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. května 2014 č. j. 9 C 508/2013-113, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2014 č. j. 20 Co 292/2014-151 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. března 2015 č. j. 9 C 508/2013-271 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. června 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 a 2 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 9 C 508/2013 ověřil, že Česká spořitelna, a. s., se žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 25. listopadu 2013, domáhala nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 2 759 321,36 Kč (tvořené z jistiny ve výši 1 885 000 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 860 662,36 Kč, poplatky ve výši 13 659 Kč a úrokem z prodlení ve výši 19,7 % z částky 1 885 000 Kč od 21. srpna 2013 do zaplacení), a to bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelky.
3. Okresní soud usnesením ze dne 13. května 2014 č. j. 9 C 508/2013-113 soudní prodej zástavy nařídil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 13 349 Kč (výrok II.). Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. července 2014 č. j. 20 Co 292/2014-151 podanému dovolání částečně vyhověl, když usnesení soudu I. stupně zrušil ve výroku, jímž byl prodej zástavy nařízen pro kapitalizované úroky ve výši 860 662,36 Kč a pro poplatky ve výši 13 659 Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení; v dalším napadené usnesení potvrdil. Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu dne 12. listopadu 2014 dovoláním (č. listu 179). Okresní soud usnesením ze dne 13. dubna 2015 č. j. 9 C 508/2013-275 vyzval stěžovatelku, aby si pro podání dovolání zvolila zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podala řádné dovolání. Usnesením ze dne 18. srpna 2015 č. j. 9 C 508/2013-323 pak okresní soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Stěžovatelka žádostí ze dne 27. srpna 2015 požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce pro sepsání dovolání. O této žádosti nebylo dosud rozhodnuto.
4. Okresní soud v mezidobí rozhodl usnesením ze dne 17. března 2015 č. j. 9 C 508/2013-271 tak, že nařídil soudní prodej zástavy pro uspokojení pohledávky ve výši 13 345 Kč za poplatky a 754 287,23 Kč za kapitalizovaný úrok (výrok I.), návrh na nařízení soudního prodeje zástavy pro uspokojení pohledávky ve výši 314 Kč za poplatky a 106 375,13 Kč za kapitalizovaný úrok zamítl (výrok II.). Dále okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 15 286,26 Kč (výrok III.). Toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním. Okresní soud podané odvolání jako opožděné odmítl usnesením ze dne 6. května 2015 č. j. 9 C 508/2013-288. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání a krajský soud usnesením ze dne 17. června 2015 č. j. 20 Co 267/2015-315 usnesení okresního soudu potvrdil, neboť stěžovatelka s podaným odvoláním nespojila žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, ani nepodala návrh na neúčinnost doručení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že navrhla zamítnutí podané žaloby na povolení soudního prodeje zástavy, neboť se stala obětí podvodného jednání, kdy byla uvedena v omyl. O tom svědčí i trestní řízení, které probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 126/2013 a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 487/2014.
6. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3), a to i těch, které orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
8. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť by bylo proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní. Přitom požadavek vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany nemůže být splněn zejména podáním opravného prostředku vadného či jeho podáním opožděným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2015 sp. zn. I. ÚS 2503/15, ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 1289/15 a ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 3590/15).
9. V případě napadeného usnesení okresního soudu ze dne 13. května 2014 č. j. 9 C 508/2013-113 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 30. července 2014 č. j. 20 Co 292/2014-151, které bylo stěžovatelce doručeno dne 25. srpna 2014, se jedná zcela evidentně o podání ústavní stížnosti po lhůtě určené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jak bylo ovšem zjištěno ze spisu okresního soudu, stěžovatelka podala i dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Je tak zřejmé, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnost v této části byla posouzena v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelku nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelka nebude úspěšná a bude mít i nadále za to, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena její ústavně zaručená práva, nebrání jí toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem o Ústavním soudu, v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
10. Pokud jde o napadené usnesení okresního soudu ze dne 17. března 2015 č. j. 9 C 508/2013-271, proti kterému podala stěžovatelka odvolání a toto odvolání bylo odmítnuto jako opožděné okresním soudem usnesením ze dne 6. května 2015 č. j. 9 C 508/2013-288, když poté toto citované usnesení okresního soudu bylo potvrzeno krajským soudem usnesením ze dne 17. června 2015 č. j. 20 Co 267/2015-315, opožděným podáním odvolání po zákonem stanovené lhůtě stěžovatelka sama způsobila, že tento opravný prostředek nemohl být projednán věcně. Stěžovatelka tak pro účely podání ústavní stížnosti řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejich práv poskytoval, a podaná ústavní stížnost je i ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. března 2015 č. j. 9 C 508/2013-271 nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Z obsahu ústavní stížnosti přitom nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné části ústavní stížnosti stanovené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj