ECLI:CZ:US:2016:1.US.202.16.1
sp. zn. I. ÚS 202/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku č. j. ZT 184/2015-6 ze dne 16. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Rakovníku (dále jen "okresní státní zastupitelství") s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i další ústavně zaručená práva chráněná čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny.
Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Rakovník, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), č. j. KRPS-210194-20/TČ-2015-011271 ze dne 2. 11. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že v době od 27. 4. 2015 do 26. 8. 2015 nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, k němuž byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 2/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 62/2014, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2015. Stěžovatel podal proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost, jež byla usnesením okresního státního zastupitelství č. j. ZT 184/2015-6 ze dne 16. 11. 2015 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V předloženém návrhu namítal, že se okresní státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádalo s námitkami uplatněnými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a v rozporu s principy dozorčího přezkumu akceptovalo protiústavní stav založený vadným usnesením policejního orgánu. Stížnostní argumentace, na kterou okresní státní zastupitelství dle stěžovatele adekvátně nereagovalo, spočívala dílem v námitce nedostatečné identifikace rozhodnutí, jehož výkon měl být mařen, a dílem byla založena na tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 62/2014 byl následně zrušen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 861/2015 ze dne 1. 9. 2015. Stěžovatel dovozoval, že za těchto okolností bylo třeba na předchozí odsouzení hledět tak, jako by k němu nikdy nedošlo, a proto ani nemohla být naplněna skutková podstata stíhaného přečinu. Stěžovatel dále konstatoval, že v napadeném rozhodnutí okresního státního zastupitelství absentovaly rozhodovací důvody, na základě kterých byl postup policejního orgánu státním zastupitelstvím aprobován, stejně jako úvaha o tom, proč trestním stíháním nedochází k porušení jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě zejména presumpce neviny. Stěžovatel vyjádřil názor, že se jedná o projev absolutní libovůle orgánů činných v trestním řízení, které překročily svou zákonnou pravomoc, neboť fakticky předjímaly výsledek dosud neskončeného řízení v trestní věci sp. zn. 7 T 2/2013, přestože o vině či nevině stěžovatele může rozhodnout pouze soud.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal, že se okresní státní zastupitelství dostatečně nevypořádalo s jeho stížnostní argumentací. Ústavní soud ovšem neshledal, že by napadené rozhodnutí okresního státního zastupitelství trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění stížnostního usnesení jednoznačně plyne, jakými konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání, i jaké vývody státní zástupce učinil na pozadí argumentace stěžovatele. Skutečnost, že se státní zástupce adresně nevyjádřil k námitce nedostatečného označení rozsudku, jehož výkon měl být ze strany stěžovatele mařen, protiústavnost napadeného usnesení nezakládá. Dle názoru Ústavního soudu nevzniká, s ohledem na uvedené doprovodné údaje v podobě spisové značky a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl předmětný rozsudek přezkoumán, žádná pochybnost, o který rozsudek v dané trestní věci jde.
Ve zbytku ústavní stížnosti se pak fakticky jednalo o polemiku stěžovatele s názorem orgánů činných v trestním řízení, zda skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání naplňuje, vzhledem ke zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 861/2015 ze dne 1. 9. 2015, znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. K tomu lze uvést pouze tolik, že Ústavní soud nezaznamenal, že by napadené usnesení vykazovalo, pokud jde o právní kvalifikaci jednání stěžovatele, znaky zjevné libovůle, proto mu nepříslušelo, při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu, právní názor orgánů činných v trestním řízení jakkoliv přehodnocovat. Státní zástupce podrobně objasnil, v čem spatřuje základ trestní odpovědnosti stěžovatele a z jeho argumentace rovněž vyplynulo, proč nepovažuje v dané fázi trestního řízení konečný výsledek trestního řízení ve věci sp. zn. 7 T 2/2013 za rozhodný. Není tedy pravda, že by orgány činné v trestním řízení nepřípustně předjímaly výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 7 T 2/2013, resp. že by nerespektovaly presumpci neviny.
Lze tedy uzavřít, že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud toliko podotýká, že tento závěr se týká výlučně zahájení trestního stíhání stěžovatele, resp. rozhodnutí o stížnosti proti němu, a Ústavní soud jím nikterak nemíní předjímat další průběh trestního řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu