ECLI:CZ:US:2016:1.US.2024.16.1
sp. zn. I. ÚS 2024/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Pátka st., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti části výroku I. a proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2016, čj. 21 Co 42/2016-759, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazuje na porušení článku 96 odst. 1 Ústavy, článku 1 a článku 4 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2015, č. j. 9 C 1/2006-728, bylo rozhodnuto, že žaloba proti stěžovateli jako jednomu ze žalovaných, kterou se žalobci domáhali úhrady částky 3.050.000 Kč a 450.000 Kč se zamítá. Ve výroku IV. tohoto rozsudku bylo stanoveno, že žalobci jsou povinni uhradit stěžovateli 46.101 Kč. Podle rozhodnutí okresního soudu byly důvodem "redukce" nákladů řízení z částky 574.629 Kč na částku 46.101 Kč sociální poměry žalobců (tj. starobní důchodci), kteří byli osvobozeni od soudních poplatků. Stěžovatel si proti tomuto výroku podal odvolání. Následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2016, č. j. 21 Co 42/2016-759 rozhodnuto mimo jiné tak, že ve výroku I. krajský soud rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a IV. potvrzuje a ve výroku IV. krajský soud uložil žalobcům povinnost uhradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč.
3. Krajský soud v napadených výrocích svého rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatel by sice měl dle §142 odst. 1 o. s. ř. jako v řízení zcela úspěšný právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil, avšak odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro částečné odepření této náhrady, a to v rozsahu zhruba 90 %. Důvody zvláštního zřetele hodné odvolací soud spatřuje v majetkových poměrech žalobců a v okolnostech případu. Okolnosti případu ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatele jako žalovaného 2) mají spojitost se skutečnostmi, pro něž bylo zčásti odepřeno právo na náhradu nákladů řízení žalovanému 1). Stěžovatel sice nebyl účastníkem jednání mezi žalobci a žalovaným 1) o transakci týkající se nemovitostí tehdy ve vlastnictví FERRUMFORM v. o. s., avšak účastnil se dražby těchto nemovitostí a nemovitosti vydražil, tedy jistě byl žalovaným 1), který je jeho syn, informován o okolnostech případu. Zcela jistě se seznámil se skutečnostmi týkajícími se historie prodeje nemovitostí v dražbě v řízení o vyklizení nemovitostí, jež bylo zahájeno jeho žalobou (řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 16 C 217/2002) a přes naléhání žalobců a jejich snahy o smírné vyřešení věci trval na vyklizení nemovitostí. Pro rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení stěžovatele odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř. a stěžovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z větší části odepřel, a to z týchž důvodů jako v případě nákladů řízení před okresním soudem.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem krajského soudu v části výroku I, v níž potvrdil výrok IV rozsudku okresního soudu a ve výroku IV krajského soudu, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebyla přiznána plná náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel uvádí, že nebylo jeho vinou, že řízení před oběma soudy trvalo více jak 10 let a to od 2. 1. 2006 do 14. 3. 2016, a že přesto, že hned při prvním svém procesním úkonu vznesl písemným podáním námitku promlčení obou uplatněných nároků žalobců, došlo až po deseti letech soudního sporu právě z tohoto důvodu k zamítnutí celé žaloby. Stěžovatel k tomu uvádí, že mu v řízení před oběma soudy měla být celkem přiznána plná náhrada nákladů řízení. Obecné soudy vyšly z toho, že žalobci jsou starobní důchodci a že na jejich straně jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v okolnostech případu. S tím však stěžovatel nesouhlasí a uvádí další argumenty, proč by mu plná náhrada nákladů řízení měla být přiznána. Stěžovatel poukazuje na to, že se svými šesti nemovitostmi má velké výdaje, sám je starobní důchodce ve věku 74 let, s mnohými vážnými zdravotními problémy, které představují zvýšené náklady. Stěžovatel rozporuje i to, že byl soudem žalobcům ustanoven zástupce z řad advokátů, kterému bylo za jejich zastoupení vyplaceno z prostředků České republiky více jak 1.200.000 Kč. Přitom stěžovateli bylo přisouzeno jen 10 %, nákladů, které požadoval.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že okresní i krajský soud vycházely při rozhodování z majetkových poměrů žalobců i z okolností případu, což ve svých závěrech ohledně nákladů řízení přesvědčivě a dostatečně odůvodnily. Krajský soud se ve svém napadeném rozhodnutí s argumentací stěžovatele přesvědčivě vypořádal.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu