ECLI:CZ:US:2016:1.US.2037.15.1
sp. zn. I. ÚS 2037/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti eD´system Czech, a. s., se sídlem Novoveská 1262/95, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem, AK se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015 č. j. 4 Cmo 58/2015-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy uvedla, že extrémní zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že jí nebylo zasláno odvolání žalovaných, v důsledku čehož nedostala prostor seznámit se a reagovat na námitky protistrany, navíc za situace, kdy odvolací soud nenařídil jednání a o probíhajícím odvolacím řízení stěžovatelku žádným způsobem nevyrozuměl. Za nepřípustný zásah do svých práv stěžovatelka rovněž označila skutečnost, že odvolací soud, aniž by sám prováděl dokazování, nad rámec skutečností zjištěných soudem prvního stupně dal za pravdu procesní obraně žalovaného Michala Mordy, převzal jeho tvrzení a v rámci rozhodování o nákladech řízení posoudil i věc samotnou.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 21 Cm 441/2009, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka (dále též žalobkyně) se žalobou z prosince 2009 domáhala proti žalovaným obchodní společnosti VIVO CONNECTION, spol. s r. o., jako vystaviteli směnky [dále též žalovaný 1)], a Michalu Mordovi, jednateli této obchodní společnosti a avalovi směnky [dále též žalovaný 2)], zaplacení směnečné pohledávky ve výši 127 000 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 423 Kč. Krajský soud v Brně jejímu návrhu vyhověl a dne 14. 12. 2012 vydal směnečný platební rozkaz č. j. 21 Cm 441/2009-55, proti kterému podali oba žalovaní námitky. Jejich obsahem bylo tvrzení, že podpis Michala Mordy není jeho podpisem, že směnka nemá kauzu a konečně že žalobkyně není osobou oprávněnou ze směnky. V průběhu jednání ve věci samé dne 21. 3. 2014 účastníci řízení požádali Krajský soud v Brně o poskytnutí přiměřené lhůty k mimosoudnímu vyřízení a soud jednání odročil na den 23. 5. 2014. Podáním ze dne 7. 5. 2014 vzala stěžovatelka žalobu zpět co do částky 93 107 Kč, neboť ji žalovaný 1) dne 19. 5. 2010 uhradil, žalobu vzala zpět i co do částky 31 278 Kč, přestože tato uhrazena nebyla (č. l. 82). Podáním ze dne 14. 5. 2014 stěžovatelka částečně zpětvzetí žaloby opravila v tom smyslu, že bere žalobu co do částky 127 000 Kč zpět, neboť žalovaný předmětnou pohledávku uhradil, a nadále požadovala zaplacení částky 3 486,50 Kč představující úroky z prodlení, směnečnou odměnu ve výši 423 Kč a úhradu nákladů řízení (č. l. 91); podáním ze dne 2. 7. 2014 sdělila soudu, že bere zpět návrh na vydání směnečného platebního rozkazu z důvodu úhrady pohledávky žalovaným a upřesnila, že požaduje pouze úhradu nákladů řízení (č. l. 96). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 7. 2014 č. j. 21 Cm 441/2009-100 zrušil směnečný platební rozkaz v celém rozsahu a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 569 Kč, (výrok II.) a vrátil stěžovatelce zaplacený soudní poplatek (výrok III.). Výrok o náhradě nákladů řízení přiznávající stěžovatelce 46 % jejích celkových nákladů soud odůvodnil poukazem na skutečnost, že žalobkyně v rozsahu částky 34 316 Kč neprokázala, že by svou důvodně podanou žalobu vzala zpět pro chování žalovaného, a proto jí v tomto rozsahu (27 %) přiznal (procesní) zavinění za zastavení řízení; naopak v rozsahu částky 93 107 Kč (73 %) konstatoval, že procesní zavinění za zastavení řízení v rozsahu částky 93 107 Kč stíhá žalovaného, neboť tuto částku zaplatil po podání žaloby.
Do rozhodnutí o náhradě nákladů se oba žalovaní odvolali. Namítli, že v řízení nebyla prokázána pravost směnky ani aktivní legitimace stěžovatelky jako žalobkyně, a proto nevidí žádný důvod, proč by měli být zavázání k úhradě jejích nákladů řízení (č. l. 105-106). Dále navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení, v doplnění svého odvolání navrhli, aby napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno v celém rozsahu a aby odvolací soud žalobu zamítl a oběma žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (č. l. 116-118). Odvolání obou žalovaných Krajský soud v Brně nezaslal stěžovatelce k vyjádření (č. l. 109 a 120) a Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl bez nařízení jednání. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadené části, tj. výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 569 Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu výroku II., tj. pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2), usnesení změnil tak, že žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 23 292 Kč (výrok II.), v souvislosti s náhradou nákladů odvolacího řízení vrchní soud konstatoval, že žalobkyně a žalovaný 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.), ve vztahu k žalovanému 2) zavázal žalobkyni povinností uhradit mu náklady odvolacího řízení ve výši 1 330 Kč (výrok IV.). Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že ke změně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přistoupil z důvodu existence dvou žalovaných subjektů, přičemž šlo o společenství samostatné podle §91 odst. 1 o. s. ř., což Krajský soud v Brně opomněl. Pakliže ze spisu vyplynulo, že částku 93 107 Kč zaplatil žalobkyni po podání žaloby pouze žalovaný 1) a žalobkyně netvrdila a ani podle spisu nevyšlo najevo, že by žalovaný 2) jako aval ze směny cokoliv na žalovanou pohledávku zaplatil, bylo třeba potvrdit jako věcně správný závěr krajského soudu o procesním zavinění na zastavení řízení v rozsahu, jak byl vypočten, pouze ve vztahu k žalovanému 1). Závěry krajského soudu ve vztahu k žalovanému 2) označil vrchní soud za neadekvátní, upozornil, že obranu žalovaného 2) v důsledku zpětvzetí návrhu krajský soud věcně neřešil, ve vztahu k němu tedy žalobkyně zpětvzetím návrhu zavinila zastavení řízení, a proto jí vznikla povinnost podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. zaplatit mu plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok III. odvolací soud odůvodnil zjištěním, že žalobkyni, která měla v odvolacím řízení úspěch, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Jádrem ústavně právní argumentace stěžovatelky byla námitka o nedoručení odvolání, které směřovalo proti náhradově nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně stěžovatelce, za situace, v níž odvolací soud odvolání projednal bez nařízení jednání. Pro projednávanou věc jsou tak relevantními ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné, a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle něhož není třeba nařizovat jednání, pokud odvolání se týká toliko nákladů řízení.
Ústavní soud se již dříve v nálezu ze dne 26. září 2005 vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443) zabýval návrhem na zrušení ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení", a neshledal ho důvodným. Aniž by přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, v souladu se svou judikaturou usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu, tj. obecný soud v každém jednotlivém případě s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání.
Přezkumem rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení v souvislosti s aplikací ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a ve věcech, ve kterých zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů o odvoláních proti výrokům o nákladech řízení z důvodu jejich nedoručení protistraně za současného nenařízení jednání odvolacím soudem, zřetelně konstatoval, že k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny došlo za určitých konkrétních skutkových okolností vážících se k daným případům. Důvodem jeho kasačních nálezů bylo odmítnutí formalistického přístupu obecného soudu k interpretaci dotčených ustanovení v situacích, kdy se základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení odvíjel od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění mohlo přispět vyjádření účastníků nebo dokazování provedené při jednání před odvolacím soudem, shrnutě vyjádřeno, Ústavní soud zdůraznil povinnost soudu zvažovat vhodnost a účelnost doručení odvolání protistraně s ohledem na konkrétní okolnosti případu či specifika projednávané věci, nepochybně tehdy, pokud podané odvolání obsahovalo skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu, resp. bylo-li evidentní, že vyjádření účastníka řízení k odvolání protistrany by mohlo přispět k náležitému posouzení věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007, N 15/44 SbNU 193, nález sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010, N 112/57 SbNU 419, nález sp. zn. III. ÚS 291/08 ze dne 16. 9. 2010, N 195/58 SbNU 725, nález sp. zn. I. ÚS 483/09 ze dne 14. 7. 2009, N 158/54 SbNU 41, nález sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006, N 63/40 SbNU 623, a další). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Z provázanosti ustanovení §146 odst. 1 písm. c) s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, musí se zabývat nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Důvodnost podaného návrhu se posuzuje procesně, z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Tak sice Krajský soud v Brně učinil, nicméně chybně, když opomenul, že žalovány byly dva subjekty a procesní zavinění na zastavení řízení bylo třeba zkoumat vůči každému z nich zvlášť. Z napadeného usnesení je zřejmé, že změna napadeného usnesení byla vyvolána nápravou chybného úsudku Krajského soudu v Brně o postavení žalovaných a že k nutnosti této korekce žalovaní nikterak neargumentovali. Jejich odvolání se o jejich procesním postavení ve smyslu ustanovení §91 o. s. ř. nezmiňovala a Ústavní soud má proto za to, že ani případné vyjádření protistrany (stěžovatelky) by nemohlo přinést nic, co by bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu; z tohoto pohledu tedy nebylo zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání žalovaných stěžovatelce (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 333/07 ze dne 17. 4. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 1613/13 ze dne 22. 8. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2602/13 ze dne 23. 9. 2013 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Na tomto místě Ústavní soud odkazuje na závěry uvedené ve shora citovaných usneseních a pro účely projednávané věci opakuje, že právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Závěry Ústavního soudu nelze přitom aplikovat mechanicky, nýbrž vždy v souvislosti s posouzením konkrétních okolností případu.
V posuzovaném případě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani námitka stěžovatelky o tom, že Vrchní soud v Praze dal za pravdu obraně žalovaného 2) a automaticky jí přisvědčil. Podle Ústavního soudu nic takového z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, neboť o procesním zavinění stěžovatelky jako žalobkyně na zastavení řízení vůči žalovanému 2) soud usoudil ryze procesně, když meritem věci se stejně jako Krajský soud v Brně vůbec nezabýval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu