ECLI:CZ:US:2016:1.US.2039.16.1
sp. zn. I. ÚS 2039/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatelky Agentura J. L. M., s. r. o., IČ: 255 43 393, se sídlem v Praze, Táborská 847/15, zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 666/2016-220 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015 č. j. 62 Co 298/2015-192, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Mgr. Vladimíra Picka, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 20. 4. 2015 č. j. 48 C 100/2013-151 bylo v řízení o žalobě vedlejšího účastníka o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29. 4. 2013 je neplatné. Výrokem II. tohoto rozsudku byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 49 432 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkla nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasila zejména se závěrem, že chování vedlejšího účastníka nedosáhlo intenzity zvlášť závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 14. 10. 2015 č. j. 62 Co 298/2015-192 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že soud prvního stupně si opatřil správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní.
6. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 666/2016-220 odmítnuto pro nepřípustnost.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími odvolacího a Nejvyššího soudu, jimiž mělo být zasaženo do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá tvrzení stěžovatelky, že dne 29. 4. 2013 přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru s vedlejším účastníkem podle §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Důvodem byly zejména výsledky kontroly pracovního počítače vedlejšího účastníka, z nichž vyplynulo, že značnou část pracovní doby tráví činností nesouvisející s náplní práce. Těmto zjištěním podle stěžovatelky předcházely výtky na nedostatečné výsledky práce a neplnění dohodnutých termínů. Ve vztahu k soudnímu řízení vedenému před obecnými soudy stěžovatelka dodává, že v jeho rámci bylo prokázáno dlouhodobé a prostřednictvím služebního počítače v pracovní době realizované vyřizování mimopracovní a soukromé elektronické korespondence, kdy zejména v posledních třech měsících šlo o řadově stovky e-mailů. Obecné soudy však dle stěžovatelky konstatovaly, že takové jednání je pouze "méně závažným", aniž by rozvedly, jakým způsobem posoudily jednotlivá kritéria zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, mimo jiné dovozená judikaturou. Zejména rozhodnutí odvolacího soudu označuje za nepřezkoumatelné. V této souvislosti stěžovatelka analyzuje dosavadní judikaturu a konkrétní příklady z rozhodovací praxe přirovnává k nyní projednávané věci. Postupu Nejvyššího soudu na tomto místě rovněž vytýká, že nezohlednil jí uplatňované závěry judikatorní praxe a naopak odkázal na rozhodnutí jiná, a to i více než deset let stará.
9. Stěžovatelka své závěry o porušení práva na spravedlivý proces dále opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že obecné soudy nesmí zcela ignorovat argumenty účastníka stěžejní pro rozhodnutí ve věci a že při rozhodování se zakazuje libovůle. Stejně tak z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva mají vyplývat závěry, že důvody rozhodnutí nesmí vyplývat z odkazu na předchozí judikaturu a že judikatura vrcholných soudů nesmí trpět rozpory.
10. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
14. Podstatou ústavní stížnosti byla jediná otázka podústavního práva, a to zda byly v pracovním poměru mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem naplněny předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru. Tato otázka je však ve výlučné kompetenci civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do jejího řešení zasahovat.
15. Ústavní roviny dosahuje pouze ta část argumentace stěžovatelky, která označuje rozhodnutí zejména odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, a ta část, kdy je zejména Nejvyššímu soudu vytýkáno nepřihlédnutí ke stěžovatelčiným argumentům, příp. nedostatečné zdůvodnění odkazující pouze na dosavadní a podle stěžovatelky nepřiléhající judikaturu.
16. S žádným z těchto argumentů se však nelze ztotožnit.
17. Ústavní soud se v prvé řadě soustředil na ústavnost postupu, kterým obecné soudy zjišťovaly, zda vedlejší účastník porušil pracovní povinnosti a vznikly tak důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Jak zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, tak však i soudu odvolacího je jednoznačně zřejmé, že obecné soudy se intenzitou konkrétních porušení pracovních povinností ze strany vedlejšího účastníka řádně zabývaly a své rozhodnutí o tom, že jeho jednání nedosáhlo patřičné intenzity, náležitě odůvodnily. Nadto z rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vedle aspektu intenzity zohlednily rovněž aspekt časový, kdy dospěly k závěru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru pro některé skutky došlo ze strany stěžovatelky až po uplynutí prekluzivní lhůty. Pokud stěžovatelka zejména rozhodnutí odvolacího soudu označuje za nepřezkoumatelné, je nutné podle Ústavního soudu dále připomenout, že odvolací řízení má charakter opravný, povinností odvolacího soudu proto není vést nové zjišťování skutkového stavu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z řádně zjištěného skutkového stavu a je i náležitě právně posouzeno, a to své rozhodnutí v odvolacím řízení rovněž sám podrobně zdůvodnil, jedná se o rozhodnutí nezávislého obecného soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
18. K další části stěžovatelčiny argumentace, tedy že rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze odkazuje na dosavadní judikaturu, Ústavní soud uvádí, že prvotní povinností Nejvyššího soudu v dovolacím řízení je přezkum přípustnosti dovolání. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že dovolání je přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud proto v nyní projednávané věci neodkazoval na dřívější rozhodovací praxi ve smyslu skutkového zjišťování, nýbrž ve smyslu významu podaného dovolání ve vztahu k dosavadní judikatuře. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a tento svůj závěr (mimo jiné ve vazbě na intenzitu porušení pracovních povinností a výjimečnost institutu okamžitého zrušení pracovního poměru) řádně zdůvodnil, jedná se i na tomto místě o závěr nezávislého obecného soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Naproti tomu jsou nepřiléhavá rozhodnutí uvedená stěžovatelkou, neboť se podstatě nyní projednávané věci nepodobají.
19. Z uvedeného je zřejmé, že v nyní projednávané věci postupem a rozhodnutími odvolacího a Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatelky.
20. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu