ECLI:CZ:US:2016:1.US.2084.16.1
sp. zn. I. ÚS 2084/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PaeDr. Iva Kalvínského, 2) Mgr. Petry Landergott Kalvínské, 3) Víta Landergotta, 4) Míny Landergott a 5) Josefa Landergotta, zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem advokátní kanceláře Jan Kučera, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016, č. j. Nt 46/2016-532 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016, č. j. 10 To 188/2016-536, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
II. Návrh na zrušení ustanovení §61 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §143 odst. 1 v rozsahu slova "tří" zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se postupuje k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé spojili svoji ústavní stížnost, jíž se domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s návrhem na zrušení dvou jednotlivých ustanovení právního předpisu dle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), konkrétně ustanovení §61 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu v rozsahu slova "tří" (dále též jen "napadená ustanovení").
2. Nyní projednávaná ústavní stížnost vzešla ze skutkového stavu, spočívajícího stručně řečeno v tom, že Krajský soud v Praze zamítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. 10 To 188/2016-536, stížnost stěžovatelů dle §141 trestního řádu jakožto poškozených v trestním řízení proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. března 2016, č. j. 6 T 22/2015-507, jímž tento soud rozhodl o povinnosti odsouzeného P. K. k náhradě nákladů řízení poškozeným v souvislosti s přibráním zmocněnce, a to z důvodu její opožděnosti. Ta byla způsobena tím, že zmocněnec stěžovatelů ze zdravotních důvodů zmeškal třídenní lhůtu k podání stížnosti, přičemž hned následující den po marném uplynutí lhůty zaslal soudu jménem stěžovatelů předmětnou stížnost spolu s lékařskou zprávou a žádostí o navrácení lhůty dle ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu. Této žádosti Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. Nt 46/2016-532 nevyhověl s odůvodněním, že ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu přiznává právo žádat o navrácení lhůty toliko obviněnému.
3. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v tom, že třídenní lhůta k podání stížnosti dle §146 odst. 1 trestního řádu je příliš krátká a že přiznání práva žádat o navrácení lhůty toliko obviněnému vytváří neodůvodněnou nerovnost mezi stranami trestního řízení. Převážná část námitek stěžovatelů tak nebrojí proti tomu, že by orgán veřejné moci, zde obecný soud, v jejich věci porušil jejich základní práva či svobody tím, že by se vymkl z mezí jemu předepsaného zákonného postupu. Stěžovatelé naopak tvrdí, že k porušení jejich základních práv došlo právě tím, že tento soud aplikoval právní předpis, neboť tento právní předpis je dle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelé tak v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena jejich základní práva, garantovaná čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Ačkoli jsou ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení dvěma různými procesními návrhy, jsou obsahově propojeny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2001. sp. zn. I. ÚS 738/2000 [N 180/24 SbNU 343]), a to do té míry, že podmínkou projednání návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení je splnění všech podmínek pro věcný přezkum ústavní stížnosti. Pokud by tak ústavní stížnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost či pro zjevnou neopodstatněnost, musel by stejný osud následovat i s ní spojený návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95 [U 22/4 SbNU 351]). Ústavní soud se proto musel nejprve zabývat tím, zda zde nejsou dány podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Stěžovatelům příslušelo v trestním řízení postavení poškozených a napadená usnesení byla vydána v opravném řízení na základě stížnosti, k jejímuž podání byli dle trestního řádu oprávněni. Dotazem na Okresní soud v Kladně Ústavní soud zjistil, že napadená usnesení byla stěžovatelům prostřednictvím jejich právního zástupce doručena dne 28. 4. 2016, přičemž ústavní stížnost byla podána dne 28. 6. 2016. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak byla zachována. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni v řízení před Ústavním soudem na základě plných mocí, v nichž je výslovně uvedeno i zmocnění k zastupování před Ústavním soudem. Jelikož proti napadeným usnesením není přípustné dovolání ani další stížnost, byly možnosti stěžovatelů bránit se proti tvrzeným zásahům do jejich základních práv běžným pořadem práva vyčerpány, a jejich ústavní stížnost tak není nepřípustná. Ústavní stížnost splňuje i obsahové náležitosti a je opatřena potřebnými přílohami. Jelikož Krajský soud v Praze nemohl žádost stěžovatelů o navrácení lhůty posoudit po věcné stránce z důvodu, že trestní řád je k jejímu podání vůbec neopravňoval, ačkoliv obviněnému by za analogických podmínek právo na její podání přiznal, není ústavní stížnost stěžovatelů ani zjevně neopodstatněná. Tím Ústavní soud nikterak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti, neboť teprve až její důkladné posouzení po věcné stránce umožní učinění závěru, zda byla základní práva stěžovatelů porušena či nikoliv. Jelikož byl ovšem s ústavní stížností spojen i návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, bude mít takové posouzení svůj čas až po rozhodnutí o tomto návrhu.
6. Pravomoc zrušovat zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem svěřuje Ústavnímu soudu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Dle ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je věcně příslušným k rozhodování o návrzích na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustavení plénum Ústavnímu soudu. Ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu pak umožňuje spojení ústavní stížnosti s návrhem na zrušení právního předpisu (tedy i zákona) nebo jeho části. K rozhodování o ústavních stížnostech jsou na základě ustanovení §15 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zásadně věcně příslušné senáty Ústavního soudu. Senát Ústavního soudu ale nemůže rozhodovat o návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení ani tehdy, je-li spojen s ústavní stížností, o níž má příslušný senát rozhodnout. Pro takové případy předepisuje zákon o Ústavním soudu postup dle ustanovení §78 odst. 1, a tedy je-li senátu předložena ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení, která splňuje všechny formální podmínky pro meritorní posouzení, senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přeruší a návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení předloží k projednání plénu Ústavního soudu.
7. Po předběžném posouzení předložené ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že zde není důvodu, aby byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh odmítnuta na základě ustanovení §43 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu. Proto senát řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů ve smyslu §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a s ní spojený návrh na zrušení napadených ustanovení trestního řádu postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
8. V řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno poté, co plénum Ústavního soudu rozhodne o k ní připojeném návrhu na zrušení napadených ustanovení trestního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu