ECLI:CZ:US:2016:1.US.21.15.1
sp. zn. I. ÚS 21/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hien Hoang Thi Thanh, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2014 č. j. 18 Co 236/2014-181, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2014 č. j. 18 Co 236/2014-181 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na nezávislého soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka současně podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 26 C 199/2012 vyplývá, že stěžovatelka se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 12. září 2012 domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s jejím zadržením.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 31. ledna 2014 č. j. 26 C 199/2012-30 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jako soudu místně příslušnému. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání. Obvodní soud pro Prahu 5 postoupil spis Městskému soudu v Praze, jako soudu odvolacímu. Městský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, vyzval právního zástupce stěžovatelky Mgr. Jana Boučka k předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem stěžovatelky, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení.
4. Přes upozornění uvedené v napadeném usnesení, že nebude-li ve stanovené lhůtě předložena plná moc, soud řízení zastaví (§104 odst. 2 o. s. ř.), právní zástupce plnou moc s ověřeným podpisem stěžovatelky nepředložil. Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 26. srpna 2015 č. j. 18 Co 236/2014-232 usnesení soudu prvního stupně o vyslovení místní nepříslušnosti zrušil a řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 26. října 2015 dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s napadeným rozhodnutím a považuje jej za "výron" nenávisti a šikany za strany rozhodující soudkyně vůči právnímu zástupci stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že plná moc, kterou předložila, je bezvadná, její osobou podepsaná a není důvod, aby vůči ní bylo postupováno takto neodůvodněným způsobem.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.
8. Návrh stěžovatelky neodpovídá po formální stránce požadavkům zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (typicky rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena, a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Nemůže totiž být stěžovatelce jakkoliv na újmu, pokud je jí umožněno ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter nasměrovat až proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé.
9. Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení, kterým soud v situaci, kdy měl důvodné pochybnosti o udělení plné moci stěžovatelkou jejímu právnímu zástupci Mgr. Janu Boučkovi, ukládá předložit plnou moc pro zástupce, v níž bude výslovně uvedeno, že se jedná o procesní plnou moc opravňující k zastupování v daném soudním řízení, na níž bude podpis stěžovatelky úředně ověřen (§28 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že ke splnění podmínek řízení přihlíží soud kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), není uvedený postup v řízení před odvolacím soudem vyloučen. Nejde o meritorní rozhodnutí, ale o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Ve své podstatě jde o pouhou výzvu, aby právní zástupce splnil povinnost podle konkrétního ustanovení zákona. Ta sama o sobě nemůže zasáhnout žádná, natož ústavou garantovaná práva stěžovatelky. V případě splnění pokynu obsaženého ve výzvě bude soud v řízení bez dalšího pokračovat. Jen v případě opačném, tedy procesní pasivitě právního zástupce stěžovatelky soud řízení zastaví. Teprve toto odmítací rozhodnutí by případně mohlo zasáhnout právní sféru stěžovatelky.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhovala odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, ovšem Ústavní soud důvody k tomuto postupu neshledal. Ústavní soud připomíná, že k odkladu vykonatelnosti přistupuje pouze tehdy, pokud (mimo dalšího) by vykonáním napadeného rozhodnutí došlo k nepoměrně větší újmě u stěžovatele, než by tomu bylo u třetích osob v případě, že by Ústavní soud vykonatelnost odložil. Z argumentace stěžovatelky, spočívající v tom, že se nemíní podvolovat šikaně ze strany soudkyně, však hrozba nepřiměřené újmy na jejich právech nevyplývala.
11. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnuta spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj