ECLI:CZ:US:2016:1.US.2132.15.1
sp. zn. I. ÚS 2132/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka a o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Hudrikové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 19,977/2015-439 ze dne 5. května 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 13/2014-352 ze dne 23. července 2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 85 C 65/2010-212 ze dne 21. března 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 85 C 65/2010-212 ze dne 21. 3. 2013 zamítl žalobu stěžovatelky na přiznání výživného rozvedené manželky. K jejímu odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému 50 200 Kč na náhradě nákladů řízení [náklady žalovaného ve výši 100 400 Kč snížené na polovinu podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Krajský soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému 20 080 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s tím, že proti výroku o věci samé a výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání přípustné, neboť to zákon výslovně vylučuje [§238 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř]. Dovolání proti výroku o nákladech řízení před nalézacím soudem nebylo přípustné, protože se krajský soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve svém rozhodnutí krajský soud zohlednil nejen majetkové, sociální a další poměry stěžovatelky, ale také skutečnost, že nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby nesl veškeré náklady, které mu s řízením vznikly.
3. Proti uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že soudy rozhodovaly o věci samé z neúplně zjištěného skutkového stavu. Ve vztahu k nákladům řízení uvedla, že v její věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele. Kdyby se soudy řídily dosavadními výklady k §150 o. s. ř., dospěly by k závěru, že žalovanému nelze přiznat ani částečnou náhradu nákladů řízení.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná (s níže uvedenou výhradou).
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených aktů orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti, není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodné či obdobné právní otázky.
7. Stěžovatelka brojila především proti závěrům okresního a krajského soudu ve věci samé. Pro posouzení ústavní stížnosti je však zásadní, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud se stěžovatelka usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítí dotčena na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, může se domáhat ochrany daného základního práva formou ústavní stížnosti. Předmětem posouzení však je otázka, zda byl stěžovatelce neústavně odepřen soudní přezkum, a ne samotné hmotné subjektivní právo [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].
8. Závěry Nejvyššího soudu o tom, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné ze zákona (tedy ne z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu) jsou logicky, srozumitelně odůvodněny a soud je podpořil též odkazem na jasně formulovou výluku v §238 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Ústavní soud mu v těchto závěrech nemá z ústavního hlediska co vytknout. Ostatně ani sama stěžovatelka proti tomuto hodnocení Nejvyššího soudu nic nenamítala.
9. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a okresního soudu v rozsahu, jímž tyto soudy rozhodly o věci samé, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští (nejde tudíž o situaci, kdy jeho přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu), není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu v takových případech plyne od doručení tohoto rozhodnutí, nikoliv od doručení rozhodnutí dovolacího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)]. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je tak třeba počítat ode dne 25. 9. 2014, kdy byl rozsudek krajského soudu stěžovatelce doručen prostřednictvím její zástupkyně (průkaz doručení Ústavní soud ověřil ze spisu okresního soudu). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svou ústavní stížnost podala 16. 7. 2015, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti výroku o věci samé zjevně nebyla zachována.
10. Ústavní soud se tedy mohl věcně zabývat napadenými rozhodnutími toliko v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky uhradit žalovanému polovinu jím účelně vynaložených nákladů řízení. Stěžovatelka měla za to, že v jejím případě měl soud uplatnit moderační právo dle §150 o. s. ř. v plném rozsahu, tedy že jí soud jako neúspěšné účastnici řízení vůbec neměl uložit náhradu nákladů, které vynaložil ve věci úspěšný žalovaný. Stěžovatelka však přehlíží značnou zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny a do jaké míry [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1183/15 ze dne 25. 6. 2015]. V projednávané věci se krajský soud majetkovými a sociálními poměry stěžovatelky zabýval, dospěl však k závěru, že přes poměry stěžovatelky nelze od procesně úspěšného žalovaného žádat, aby své náklady nesl zcela sám. To stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila, v podstatě setrvala jen v rovině prostého tvrzení, že okolnosti zvláštního zřetele hodné jsou v její věci naplněny s ohledem na její sociální poměry. To však krajský soud zohlednil, jen v jiné míře, než stěžovatelka chtěla. Ústavní soud tedy nemá uvedenému závěru krajského soudu z ústavního hlediska co vytknout.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu a proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh opožděný v té části, ve které směřovala proti rozhodnutí krajského a okresního soudu o věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu