ECLI:CZ:US:2016:1.US.2136.16.1
sp. zn. I. ÚS 2136/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Mgr. Hany Melounové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 614/2016-298 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. 4 Co 83/2015-268, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. června 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. února 2015 č. j. 13 Co 243/2014-246 v právní věci žalobkyně PhDr. Marie Tvrdkové proti žalované stěžovatelce o zaplacení 764 518 Kč s příslušenstvím, k žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014 č. j. 13 Co 243/2014-212 tak, že řízení o žalobě pro zmatečnost ze zmatečnostního důvodu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyloučil k samostatnému řízení (výrok I.), řízení o žalobě pro zmatečnost ze zmatečnostního důvodu podle §229 odst. 4 o. s. ř. zamítl (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 993 Kč (výrok III.).
3. Stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze, a to proti výrokům II. a III., podala odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. srpna 2015 č. j. 4 Co 83/2015-268 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. ve věci samé potvrdil, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že tyto náklady činí 4 356 Kč (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 356 Kč (výrok II.).
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 614/2016-298 podané dovolání jako neopodstatněné zamítl. Stěžovatelce pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala průběh soudního řízení a vyjádřila zásadní nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Podstatou řešené právní věci je, zda poučení odvolacího soudu v řízení ve věci samé bylo dostatečné či nikoli a zda je tedy následně lhůta pro podání dovolání dvouměsíční podle §240 odst. 1 o. s. ř. nebo tříměsíční podle §240 odst. 3 o. s. ř. Rozsudek Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 13 Co 367/2013-180 (o nějž v posuzované věci primárně jde), obsahoval následující
Poučení: "Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje k závěru, že...". Stěžovatelka má za to, že toto poučení dostatečné není, neboť z něho jednoznačně nevyplývá, prostřednictvím kterého soudu (adresně) lze dovolání podat. Proto podle názoru stěžovatelky se měla použít lhůta podle §240 odst. 3 o. s. ř. a ve věci rozhodující soudy tak pochybily, pokud žalobu stěžovatelky zamítly. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 21. května 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135) a ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 1096/10 (N 174/58 SbNU 525).
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva stěžovatelky v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak Vrchní soud v Praze, tak Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, vypořádal se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. V odůvodnění napadených rozhodnutí je podrobně rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
9. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že písemné vyhotovení (text) rozsudku, i když se sestává z relativně samostatných částí (jednou z nich je u rozsudku odvolacího soudu poučení o přípustnosti dovolání a o lhůtě a místu k jeho podání), vytváří celek, v němž jednotlivé části na sebe navazují a jejichž správnost (úplnost) je třeba hodnotit také s přihlédnutím k ostatním částem rozsudku. Bylo-li v projednávané věci v záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 13 Co 367/2016-180 uvedeno, že odvolací soud rozhoduje "o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. března 2013 č. j. 18 C 16/2009-153", a bylo-li ve výroku tohoto rozsudku rozhodnuto, že "rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje", muselo být účastníku řízení (aniž by bylo významné, zda v řízení je nebo není zastoupen advokátem) zcela zřejmé, že "soudem prvního stupně", u něhož má být dovolání podle poučení o přípustnosti dovolání podáno, je právě Obvodní soud pro Prahu 3. Po účastníku občanského soudního řízení a po jeho zástupci je naprosto legitimní požadovat, že se při seznámení s rozsudkem obeznámí se záhlavím a s výrokovou částí rozsudku, jakož i s poučením o přípustnosti opravného prostředku (dovolání), a že tyto dílčí části rozsudku budou vnímat v jejich vzájemné provázanosti. Jestliže v poučení soudu o dovolání bylo uvedeno, že dovolání má být podáno "prostřednictvím soudu prvního stupně", není toto poučení neadresné a nepřehledné tehdy, je-li "soud prvního stupně" jednoznačně identifikován v záhlaví a ve výroku rozsudku. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu