ECLI:CZ:US:2016:1.US.2170.16.1
sp. zn. I. ÚS 2170/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Zubové, zastoupené Mgr. Helenou Hutirovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 792/40, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 24 C 248/2012-196 ze dne 1. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se prostřednictvím žaloby podané u obvodního soudu domáhala po žalované Allianz pojišťovně, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 7 831,20 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky řízení byl sporný rozsah, v jakém má vedlejší účastnice povinnost hradit z titulu tzv. povinného ručení škodu vzniklou na vozidle stěžovatelky při dopravní nehodě. Stěžovatelka vynaložila na opravu svého vozidla částku 34 922 Kč, nicméně vedlejší účastnice byla ochotna stěžovatelce kompenzovat škodu toliko ve výši 27 090 Kč, kteroužto částku také stěžovatelce proplatila. Stěžovatelka po obvodním soudu požadovala, aby vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit veškeré náklady na opravu vozidla, tzn. i zbývajících 7 831,20 Kč. Obvodní soud nicméně argumentům stěžovatelky nepřisvědčil, její žalobu rozsudkem č. j. 24 C 248/2012-196 ze dne 1. 3. 2016 zamítl a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí obvodní soud opřel o zjištění, že zadní nárazník vozidla stěžovatelky byl již před nehodou poškozen a neautorizovaným způsobem (svařováním) opraven. Obvodní soud dovodil, že pokud nyní došlo k výměně zadního nárazníku za nový, nejednalo se o uvedení vozidla do stavu před dopravní nehodou, a nárok stěžovatelky na náhradu vynaložených nákladů bylo třeba příslušným způsobem krátit.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obvodního soudu ústavní stížností, v níž namítala, že obvodní soud nedodržel povinnosti plynoucí z §132, §153 odst. 1 a §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a že se dopustil svévolné aplikace práva. Právní názor obvodního soudu dle stěžovatelky postrádá racionální a spravedlivé odůvodnění a odporuje účelu a smyslu zákona. Stěžovatelka svá tvrzení v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, přičemž kladla důraz především na skutečnost, že obvodní soud nerespektoval závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008, dle nějž musí rozsah náhrady v penězích zohledňovat veškeré prostředky vynaložené za účelem obnovení provozuschopnosti vozidla, zahrnuje v to i nové náhradní díly, není-li možno provést opravu jinak.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že souzená věc skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc (§202 odst. 2 o. s. ř.). Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013, II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013, III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže stížnostní návrh stěžovatelky obstát, neboť z jejích námitek nevyplývá nic, co by projednávaný případ posunulo do ústavněprávní roviny. Jak si Ústavní soud ověřil, obvodní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za svévolné či odporující principu spravedlnosti. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti pak založit nemůže.
Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008 (N 58/48 SbNU 857), je nutno poznamenat, že se jedná o rozhodnutí na stěžovatelčinu věc nepřiléhavé z důvodu odlišnosti řešeného skutkového stavu. Ve zmiňovaném případě se Ústavní soud zabýval otázkou nahrazení starších dílů havarovaného vozidla novými náhradními díly, nikoliv situací, kdy byl dotyčný díl před nehodou poškozen a neautorizovaným způsobem opraven.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu