ECLI:CZ:US:2016:1.US.2180.15.1
sp. zn. I. ÚS 2180/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Picka, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 Afs 156/2014-58, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 59 Af 8/2013-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým tento úřad zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v České Lípě, jimiž mu byla doměřena silniční daň a sděleno penále za zdaňovací období roku 2007, 2008 a 2009.
Stěžovatel byl v posuzovaném období provozovatelem vozidel, která byla v registru vozidel vedena jako "přívěs za NA", "automobilový přívěs sklápěcí" a "nákladní automobil valníkový". Uvedená přípojná vozidla nebyla v posuzovaném období přetypována na zemědělské přívěsy a ani u posledního vozidla nedošlo v rozhodné době k přestavbě a nebylo přetypováno na zemědělské vozidlo. Stěžovatel tvrdí, že posuzovaná přípojná vozidla byla fakticky využívána jako přívěsy za zemědělský traktor, a poslední mělo rovněž zemědělskou úpravu, proto nebyl povinen hradit za ně silniční daň dle §2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném v posuzované době (dále jen "zákon o dani silniční").
Krajský soud žalobu zamítl. Ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel byl povinen uhradit silniční daň za vozidla vzhledem k tomu, o jaký druh či kategorii vozidel se podle zápisu v technickém průkazu vozidel a registru vozidel jedná, a to bez ohledu na to, jakým způsobem tato vozidla stěžovatel fakticky provozoval. Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ve své argumentaci se ztotožnil s názorem krajského soudu, že vozidla stěžovatele patřila do okruhu vozidel, která silniční dani podléhají bez ohledu na to, jakým způsobem je stěžovatel fakticky využívá. Nejvyšší správní soud uvedl, že pro věc jedině významný je stav formální, daný požadavky §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Z formálního stavu v evidenci plyne, že vozidla byla v registru vozidel zapsána jako silniční vozidla naplňující znaky předmětu daně dle §2 odst. 1 zákona o dani silniční a ačkoliv stěžovatel tvrdí, že daná vozidla používal výhradně k zemědělským účelům, nemohlo to mít vliv na vyjmutí vozidel z předmětu daně. Je pak na provozovateli vozidla, aby střežil svá práva, včasným a řádným plnění svých povinností docílil příslušných zápisů v evidenci a teprve tímto krokem dosáhl zániku svých daňových povinností.
Stěžovatel napadl oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s posouzením správních soudů, podle něhož má být ve vztahu k předmětným vozidlům zcela určující údaj o registru silničních vozidel. Stěžovatel namítá, že správní soudy zvolily v dané věci výklad, který je nepřípustně restriktivní. Na základě tohoto výkladu nebylo zajištěno v projednávané věci správné a spravedlivé stanovení daňové povinnosti, tj. nebylo dosaženo základního cíle daňového řízení. Tento restriktivní výklad je podle stěžovatele rovněž v rozporu se zásadou in dubio mitius, podle níž by při existenci více možných výkladů měl být volen ten, který je ve prospěch daňového subjektu. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozsudků je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Krajského soudu v Ústí nad Labem, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující správní soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Podstata sporu, řešeného v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti, spočívá v posouzení otázky, zda byl správný postup správce daně, který při posuzování povinnosti platit daň silniční vycházel pouze ze zápisů v registru silničních vozidel.
Podle závěrů Nejvyššího správního soudu, obsažených v napadeném rozsudku, je silniční daň konstruována tak, že rozhodující je formální stav zápisu v evidenci. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud na svoji předchozí judikaturu, podle které je silniční daň daní majetkovou a jako taková je postavená na úředním zápisu. "Jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání. Tento závěr vyplývá přímo ze zákonných ustanovení i z ustálené judikatury NSS (vedle již cit. judikátu srov. zejména rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/2012 - 40, a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/2012 - 42). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. ... Je plně na úvaze zákonodárce, zda je určitá daň konstruována tak, že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně" (rozsudek Nejvyššího správního soduu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 Afs 69/2013-31).
Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyložil i možný postup, jakým docílit zániku daňové povinnosti v situaci, kdy zápis v evidenci neodpovídá způsobu, jakým je vozidlo fakticky využíváno (zanesením příslušných změn do registru vozidel, k čemuž ostatně u stěžovatele došlo od 9. 5. 2011 v souvislosti s přípojnými vozidly). Ústavní soud tak neshledal, že by přijatý výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (obdobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4022/14 ze dne 24. 2. 2015).
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu