ECLI:CZ:US:2016:1.US.2188.16.1
sp. zn. I. ÚS 2188/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky SYSTHERM s.r.o., se sídlem K Papírně 172/26, Plzeň, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, se sídlem Slovanská třída 982/136, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 č. j. 1 Cmo 181/2015-250, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Praze) o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na zaplacení částky 172.550 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím vrchního soudu porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. V nyní projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s občanským soudním řádem poučena o možnosti podání dovolání proti danému rozhodnutí. Ani z ústavní stížnosti, ani z informací uvedených ve veřejně přístupné databázi informací o průběhu soudních řízení (služba infoSoud dostupná na http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp) však nevyplývá, že by stěžovatelka této možnosti využila. Ostatně, i kdyby se tak stalo, požadavek předchozího vyčerpání všech dostupných prostředků k ochraně práva stěžovatelky by tím nebyl splněn, neboť ten vyžaduje nejen uplatnění oněch prostředků u příslušných orgánů, ale rovněž konečné rozhodnutí o nich. Lze tak uzavřít, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nesplnila podmínku dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tak je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud neshledal, ani že by byly splněny podmínky výjimečné aplikace §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou ve smyslu §75 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka