ECLI:CZ:US:2016:1.US.2191.16.1
sp. zn. I. ÚS 2191/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Kristijana Šunde, t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2016 č. j. 6 To 220/2016-77 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 5. dubna 2016 č. j. 4 Nt 7001/2016, 4 Nt 8001/2016-34, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. července 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je stíhán pro dva skutky, a to pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dne 21. listopadu 2015, přičemž uvedené jednání bude nadále kvalifikováno jako zločin opilství podle §360 odst. 1 trestního zákoníku, a dále pro přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dne 22. listopadu 2015. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 23. listopadu 2015 sp. zn. 4 Nt 6011/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2016 sp. zn. 6 To 474/2015, a to z důvodů §67 písm. a), c) trestního řádu.
3. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 5. dubna 2016 č. j. 4 Nt 7001/2016, 4 Nt 8001/2016-34 stěžovatele nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu, nepřijal písemný slib podle §783 odst. 1 písm. b) trestního řádu a zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
4. Stížnost, podanou stěžovatelem proti rozhodnutí Okresního soudu v Chebu, zamítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. června 2016 č. j. 6 To 220/2016-77.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná a nepřezkoumatelná, stížnostnímu soudu pak vytýkal nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí, konkrétně nereagování na námitku absence subjektivní stránky trestného činu opilství podle §360 odst. 1 trestního zákoníku, nezabývání se některými relevantními námitkami stěžovatele, kterými zpochybňuje důvodnost vazebního stíhání a existenci vazebních důvodů. Stěžovatel má za to, že stížnostní soud se vypořádal s jeho námitkami pouze k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, přičemž s provedeným hodnocením soudu nesouhlasí. Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu, stěžovatel tvrdil, že stížnostní soud se nevypořádal s předchozími tvrzeními stěžovatele spočívajícími v tom, že stěžovatel sám informoval orgány Chorvatska o trestním stíhání běžícím v České republice, a dále soudu vytýkal zcela povšechné a obecné konstatování o výši trestu, která má stěžovateli hrozit. Současně stěžovatel poukázal na délku vazebního stíhání, když lhůta k vypracování revizního znaleckého posudku uplyne až dne 7. října 2016. Podle názoru stěžovatele v současné době vůbec není dán zákonný podklad pro vedení trestního stíhání nebo minimálně se snížila intenzita podezření, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán, má všechny znaky trestného činu. Odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu pak stěžovatel považuje za obecné a nekonkrétní. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241), ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 2876/15 a ze dne 17. března 2016 sp. zn. I. ÚS 356/16.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
9. Podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. c) trestního řádu pak stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
10. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
11. Okresní soud v Chebu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů trvání vazby útěkové a předstižné. Současně je podle jeho závěru nepochybné, že účelu vazby nebylo možné u stěžovatele dosáhnout přijetím nejenom písemného slibu, ale ani probačním dohledem či peněžitou zárukou nebo zárukou zájmového sdružení občanů.
12. Krajský soud v Plzni přezkoumal napadené rozhodnutí Okresního soudu v Chebu a stěžovatelem podanou stížnost zamítl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které naplňuje zákonné standardy řádného odůvodnění, je zřejmé, že Krajský soud v Plzni vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. Krajský soud zjistil, že nevznikly pochybnosti o tom, že se oba stíhané skutky staly způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání a jejich pachatelem je stěžovatel. Těžiště dokazování v současné době spočívá ve zjištění psychického stavu stěžovatele v době jejich spáchání, objasnění, zda čin spáchal ve stavu duševní choroby nebo poruchy, které by měly vliv na jeho příčetnost, čím eventuálně byly vyvolány a zda se případně stěžovatel do stavu nepříčetnosti nedostal vlastním zaviněním. V přípravném řízení byly už obstarány dva znalecké psychiatrické posudky, které však byly ve svých závěrech částečně rozporné, a proto opatřením policejního orgánu ze dne 7. dubna 2016 byl přibrán podle §110 odst. 1 trestního řádu ke zkoumání duševního stavu stěžovatele znalecký ústav - Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, přičemž tento znalecký ústav může posudek zpracovat do 7. října 2016. Podle závěru učiněného stížnostním soudem i nadále platí, že stěžovateli hrozí výrazný trest, je cizím státním příslušníkem, k území České republiky nemá žádné pevné osobní ani rodinné vazby, motiv bodnutí krajana nožem zatím není dostatečně vysvětlen a lze usuzovat, že eskortující policisty napadl ve snaze utéci eskortě. Stěžovatel doznal užívání marihuany a přetrvává obava, že v budoucnu může po užití marihuany dojít z jeho strany k nekontrolovatelnému agresivnímu jednání a v tomto směru je nevyzpytatelný. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy a zdůvodněny, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
13. Ústavní soud uzavírá, že závěry ve věci učiněné Krajským soudem v Plzni a Okresním soudem v Chebu nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
14. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, neboť zde chybí přímý vztah k jeho věci.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu