ECLI:CZ:US:2016:1.US.2197.16.1
sp. zn. I. ÚS 2197/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. B., zastoupené JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2229/54, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 85/2016-254 ze dne 19. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem č. j. 4 P 122/2006-213 ze dne 14. 12. 2015 rozhodl o zvýšení výživného stanoveného otci nezletilého syna stěžovatelky F., na částku 1.800,- Kč měsíčně, a to od 8. 6. 2012. Současně rozhodl o tom, že otec je povinen i nadále hradit výživné do patnáctého dne každého měsíce a nedoplatek na výživném za dobu od 8. 6. 2012 do 30. 11. 2015 v částce 33.413,- Kč je povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí o zvýšení výživného odůvodnil závěrem, že za dobu od poslední úpravy výživného nastala změna v tom, že otec byl v době dřívějšího rozhodování nezaměstnaný, v současné době již je zaměstnán. Uvedl též, že byl-li schopen při příjmu 8.277,- Kč hradit výživné ve výši 1.500,- Kč měsíčně, když synovi byly 4 roky, pak při obdobném příjmu, za situace, kdy syn již navštěvuje sedmou třídu, lze výživné zvýšit, a to za celé tři roky zpět ode dne podání návrhu, když po celou tuto dobu již otec pracoval a důvod předcházejícího snížení výživného na částku 1.000,- Kč měsíčně tak odpadl.
Odvolání otce proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v záhlaví označeným rozsudkem částečně vyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že výživné zvýšil počínaje 8. 6. 2012 na 1.200,- Kč a počínaje 3. 5. 2016 na částku 1.500,- Kč. Současně rozhodl, že nedoplatek na výživném za období od 8. 6. 2012 do 31. 5. 2016 ve výši 9.834,- Kč je otec povinen zaplatit stěžovatelce do šesti měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že otec nezletilého F. mimo soudem stanovené výživné na syna po celé roky nic nepřispěl. Veškeré dárky synovi dávají pouze jeho prarodiče (rodiče otce). Otec se dle ní nikdy nezajímal o finanční problémy stěžovatelky, na jejichž vzniku se nemalou měrou za trvání manželství podílel. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla, že ačkoli dospěl k závěru, že zvýšení výživného soudem prvního stupně na částku 1.800,- Kč je výživným z hlediska potřeb dítěte ve věku 14 let zcela nedostatečným, přesto rozhodl tak, že výši výživného, které stanovil soud prvního stupně, snížil, protože dospěl k závěru, že od poslední úpravy nedošlo ke změně v příjmech otce a změněné poměry neumožňují zvýšit výživné ani na částku 1.800,- Kč. S tímto skutkovým zjištěním stěžovatelka nesouhlasí a domnívá se, že odvolací soud majetkové poměry otce zjistil zcela nedostatečným způsobem. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli hlubší ústavní rozměr a představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, na nichž však Ústavní soud nic zásadně nespravedlivého nezjistil. Odvolací soud zcela zřetelně a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti své rozhodnutí o snížení původně zvýšeného výživného (oproti vzpomínanému rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 12. 2015) odůvodnil. Ozřejmil, že u otce nezletilého syna stěžovatelky nedošlo ke zlepšení výdělkových poměrů, včetně důvodů, proč nevyhodnotil jako skutečnost jdoucí k jeho tíži, že se neucházel o zaměstnání s potenciálně vyšším dosahovaným měsíčním příjmem. Zohlednil přitom, že otec nezletilého dítěte měl snahu přispívat mu dle svých možností i nad rámec výživného, a to i za přispění širší rodiny otce (tj. včetně jeho rodičů). Ústavní soud tedy na rozdíl od stěžovatelky nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu zasahuje do práva stěžovatelky na spravedlivý proces či do jejího práva na rodičovskou výchovu, které by si žádaly jeho zrušení.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu