ECLI:CZ:US:2016:1.US.220.16.1
sp. zn. I. ÚS 220/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Virgaly, zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Zahradní 46, Kolín III., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 4 As 183/2015-42, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel odvolával na čl. 90, čl. 83 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 26 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel před správními soudy domáhal zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice, jímž byl stěžovatel podle §42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, na vlastní žádost propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky ke dni 22. 1. 2009. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2012 č. j. 7 Ca 167/2009-57 žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že služební funkcionář je povinen na žádost policisty rozhodnout o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, a to i v době kratší dvou měsíců od doručení žádosti. Z tvrzení žalobce a z výpovědí svědků vzal soud za prokázané, že konflikt žalobce s nadřízeným jej přiměl k rozhodnutí dobrovolně ukončit služební poměr ke dni 22. 1.2009, což §42 odst. 5 písm. c) zákona o služebním poměru umožňuje. Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí vycházelo z náležitě zjištěného stavu věci a žalobce neuvedl skutečnosti, které by projev jeho vůle vyvrátily. Námitky žalobce soud označil za snahu zachránit neuvážlivé jednání svědčící o rozporuplnosti osobního přístupu žalobce. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2013 č. j. 4 Ads 129/2012-44 kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl. Ústavní soud však rozsudek Nejvyššího správního soudu nálezem ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2428/13 (N 123/73 SbNU 869) zrušil. V odůvodnění svého nálezu Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku patřičně nereagoval na námitku stěžovatele, že kpt. Šafránek, kterému byla adresována předmětná písemnost, ji nemohl postoupit příslušnému služebnímu funkcionáři podle §175 odst. 4 zákona o služebním poměru, neboť vůbec nebyl služebním funkcionářem. Ústavní soud proto shledal, že Nejvyšší správní soud nedostál povinnosti své rozhodnutí řádné odůvodnit a vypořádat se námitkou stěžovatele, která je pro posouzení dané věci klíčovou, neboť Nejvyšší správní soud svůj závěr o zákonnosti postoupení stěžovatelova podání, na jehož základě byl propuštěn ze služebního poměru, příslušnému služebnímu funkcionáři opřel o §175 odst. 4 zákona o služebním poměru, aniž by tento svůj závěr řádně odůvodnil.
3. Na základě citovaného nálezu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2014 č. j. Ads 129/2012-91 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012 č. j. 7 Ca 167/2009-57 pro nepřezkoumatelnost, neboť se Městský soud v Praze ve svém rozsudku dostatečně nezabýval žalobní námitkou, podle níž písemnost stěžovatele ze dne 22. 1. 2009 nebyla podána příslušnému služebnímu funkcionáři, ani jinému služebnímu funkcionáři Policie České republiky, a neměla proto být příslušnému služebnímu funkcionáři postoupena. V dalším řízení Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č. j. 9 A 304/2014-126 ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že v rámci provedeného dokazování nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily o tom, že kpt. Šafránek byl služebním funkcionářem. Soud proto přisvědčil námitce stěžovatele, že žádost nebyla příslušnému služebnímu funkcionáři doručena podle §175 odst. 4 zákona o služebním poměru. Nicméně tento závěr nevedl soud ke zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice, neboť způsob doručení žádosti podle §175 odst. 4 zákona o služebním poměru není jediným postupem opravňujícím služebního funkcionáře k rozhodnutí o žádosti. Pro soud byl zásadní materiální obsah žádosti stěžovatele a otázka jejího doručení do dispozice služebního funkcionáře. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti posléze citovanému rozsudku městského soudu s tím, že z obsahu stěžovatelovy žádosti při zohlednění §175 odst. 2 zákona o služebním poměru jednoznačně vyplývá, že se rozhodl dne 22. 1. 2009 v průběhu školení, po neshodách s kpt. Šafránkem, ukončit svůj služební poměr u vedlejší účastnice, přičemž za tímto účelem sepsal žádost o propuštění ze služebního poměru. Stěžovatel tuto žádost zanechal v podatelně (tj. v místě přímo určeném pro příjem podáni), vlastnoručně ji podepsal a výslovně v ní uvedl: "(...) rozhodl jsem se k dnešnímu dni ukončit můj služební poměr k Policii České republiky. Jsem si vědom, že toto ukončení služebního poměru je v rozporu s příslušnou právní normou, jsem ochoten plně nést z mého rozhodnutí ukončit služební poměr k Policii ČR následky. V příloze 1 této písemnosti odevzdávám služební průkaz X." Citovaný projev vůle stěžovatele směřoval k ukončení služebního poměru a i další okolnosti případu, a to zejména, že stěžovatel ponechal služební průkaz na podatelně, odevzdal služební zbraň na ekonomickém oddělení a opustil prostory školicího střediska "přelezením" přes plot, svědčí o záměru ukončit služební poměr. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelovo chování v kombinaci s jeho písemnou žádostí lze považovat za projev pravé a svobodné vůle, která směřovala k ukončení služebního poměru. Nejvyšší správní soud potvrdil v napadeném rozhodnutí i to, že příslušný služební funkcionář byl oprávněn ukončit služební poměr stěžovatele ke dni 22. 1. 2009. Teorie správního práva sice obecně předpokládá, že konstitutivní správní rozhodnutí se vydávají s účinky ex nunc a pro futuro, nicméně připouští z tohoto pravidla i výjimky. Takováto výjimka byla ex lege uplatněna právě ve stěžovatelově případě. Podle §42 odst. 5 písm. c) zákona o služebním poměru skončí služební poměr příslušníka uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti o propuštění, jestliže služební funkcionář nerozhodne na základě žádosti příslušníka o době kratší. Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře nabylo právní moci až dne 23. 4. 2009. Tato skutečnost však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a nezaložila důvodnost kasační stížnosti. Podle §190 odst. 4 zákona o služebním poměru nemá odvolání proti rozhodnutí o ukončení služebního poměru odkladný účinek. Přestože tedy rozhodnutí o ukončení služebního poměru vydané příslušným služebním funkcionářem nabylo právní moci až dne 23. 4. 2009, v důsledku absence odkladného účinku odvolání uvedené rozhodnutí ve smyslu §74 odst. 3 ve spojení s §74 odst. 1 věty druhé správního řádu bylo způsobilé vyvolat zamýšlené právní účinky vůči stěžovateli již okamžikem jeho doručení, tj. 26. 1. 2009.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají a že jsou proto v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy se neřídily zákonem a souvisejícími právními předpisy, protože nedbaly, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, i když mělo být učiněno na vlastní žádost příslušníka, je výkonem veřejné moci a musí být vydáno jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele neústavním projevem libovůle v soudním rozhodování. Obecné soudy v případě stěžovatele v rozporu se zákonem potvrdily použití retroaktivního rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nezákonným postupem zasáhly v důsledku též jeho právo na svobodnou volbu povolání a s tím související právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací tím, že byl stěžovatel v rozporu se zákonem propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo, stěžovatel pouze obecně vytýká soudům zásah do svých základních práv, avšak vlastně jen pokračuje v polemice o interpretaci podústavního práva. Obecné soudy dostatečně napravily pochybení, jež jim bylo vytknuto shora citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2428/13 a své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu