ECLI:CZ:US:2016:1.US.223.16.1
sp. zn. I. ÚS 223/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti 601 s. r. o., se sídlem v Praze, Rybná 716/24, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 95 Co 262/2015-52, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a společnosti LPX Investment B. V., se sídlem v Amsterdamu, Herengracht 500, Nizozemské království, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 odst 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2015, č.j. 95 Co 262/2015-52, po odvolání společnosti LPX Investment B. V. (vedlejšího účastníka řízení) rozhodl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2015, č. j. 33 Nc 2379/2015-26 se mění tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se nenařizuje. Předmětem předběžného opatření přitom mělo být uložení povinnosti žalované společnosti LPX Investment B. V., aby se 1) zdržela nakládání s podílem ve společnosti SISAL, s. r. o., a za 2) aby se zdržela nakládáním se specifikovanými nemovitostmi v katastrálním území Staré Město.
2. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popsala okolnosti daného případu. Uvedla přitom zejména, že vedlejší účastník řízení je zahraniční právnickou osobou se sídlem v Nizozemském království, přičemž je ovládán panem Lucianem Pinelli, trvale žijícím v České republice. Vedlejší účastník je zároveň jediným společníkem společnosti SISAL, s. r. o. Podstatným majetkem spol. SISAL je nemovitost, jejíž součástí je budova č. p. A1, zapsaná v katastru nemovitostí Praha - Staré Město, na adrese X. Předmětem podnikání spol. SISAL je výlučně pronájem nemovitostí bez poskytování jiných než základních služeb. S ohledem na uvedené tak nemovitost I podíl ve spol. SISAL představují prakticky stejnou majetkovou hodnotu, ačkoli právní režim nabytí obou těchto majetkových hodnot je rozdílný. Mezi stěžovatelkou, jakožto zprostředkovatelem, společností SISAL, panem Pinelli, a posléze (ve znění dodatků) vedlejším účastníkem, jakož i dalšími osobami, byla uzavřena smlouva o zprostředkování ze dne 6. 10. 2014, ve znění dodatku č. 1 ze dne 13. 2. 2015 a dodatku č. 2 ze dne 30. 4. 2015. Účelem bylo zprostředkovat převod podílu (zahrnujícím nemovitost) na společnost JAMES DEAN CO, s. r. o., případně na jinou osobu splňující dojednaná kritéria. Za zprostředkovatelskou činnost byl vedlejší účastník povinen uhradit stěžovatelce dojednanou provizi. Vedlejší účastník řízení podle názoru stěžovatelky ale uzavření zprostředkovávané smlouvy úmyslně zmařil, prý aby podíl ve společnosti prodal jiným potenciálním zájemcům a nemusel stěžovatelce hradit sjednanou provizi. Té tak vzniklo právo na úhradu provize. Jelikož stěžovatelka zjistila, že přes existenci shora popsané pohledávky vedlejší účastník (případně prostřednictvím jím ovládané spol. SISAL) i nadále pokračuje v inzerci prodeje předmětné nemovitosti, či v krocích směřující k prodeji podílu, a to prostřednictvím realitní kanceláře Svoboda & Williams, navrhla vydání daného předběžného opatření. Zároveň podala žalobu ve věci samé, jíž se po vedlejším účastníku řízení domáhá úhrady své pohledávky v částce 479 850 EUR. Městský soud v Praze však rozhodl, jak shora uvedeno. Stěžovatelka s jeho závěry nesouhlasí, považuje je za svévolné a porušující její právo na spravedlivý proces. Bez vydání předběžného opatření prý nemá meritorní rozhodnutí pro stěžovatelku reálný význam.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že soud nenařídil v její věci předběžné opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů.
5. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá - i když zcela výjimečně - zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá I stěžovatelka. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve zcela mimořádných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, že si to vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí.
6. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým obecný soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že městský soud srozumitelně vyložil, proč nebyly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření. Žalovaný v dané věci (vedlejší účastník řízení) ve svém odvolání namítal, že nebyly osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením, protože stěžovatelce nikdy nevznikl nárok na úhradu provize ze smlouvy o zprostředkování, a nebylo osvědčeno, že je obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. V žádném případě prý svým jednáním neporušil smlouvu, uzavření kupní smlouvy na podíl či nemovitost nezmařil, ani neoddaloval. Podmínky smlouvy totiž nebyly schopny plnit osoby, které jednaly za stěžovatelku, protože nebyly schopny zajistit financování a tedy i odkup podílu či nemovitosti. Žádná z osob, označená jako zájemce, nikdy nepředložila návrh na uzavření smlouvy o převodu podílu. Nebyla sjednána ani exkluzivita pro stěžovatelku, ani pro společnost JAMES DEAN CO s. r.o. jako kupujícího. Když bylo zřejmé, že nedojde z důvodů na straně kupujícího k odkoupení nemovitosti ani podílu v dohodnuté lhůtě, začal žalovaný jednat paralelně též o prodeji podílu se společnosti GAWLER s.r.o., jež o koupi projevila zájem. Městský soud v Praze věc posoudil tak, že z předmětných smluvních ujednání vyplývá, že provize dle těchto smluvních ujednání je vázána za splnění závazku třetí osoby. Stěžovatelka ve svém návrhu na předběžné opatření netvrdila, že by jakákoliv třetí osoba zaslala zájemci návrh smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti SISAL s.r.o. a složila dohodnutou smluvní cenu za tento převod na depozitní účet, z něhož měla být hrazena i provize za zprostředkování. Odvolací soud tudíž neshledal nárok stěžovatelky na úhradu sjednané provize za osvědčený, a neshledal ani odůvodněnou obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí.
7. Na těchto právních závěrech Ústavní soud neshledává nic protiústavního, ačkoli stěžovatelka tvrdí, že podstata věci spočívá v tom, že vedlejší účastník řízení uzavření smlouvy o zprostředkování záměrně zmařil. To je tvrzení stěžovatelky proti tvrzení vedlejšího účastníka řízení, což nemůže Ústavní soud v dané fázi řízení před obecnými soudy řešit. Posuzování podmínek pro vydání či nevydání předběžného opatření je věcí obecných soudů a při tomto rozhodování musí soud zvažovat i zájmy protistrany. Ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupoval soud svévolně či nepředvídatelně.
8. Ústavní soud zde pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
9. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu