ECLI:CZ:US:2016:1.US.2352.16.1
sp. zn. I. ÚS 2352/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., se sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016, č. j. 51 Co 65/2016-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že stěžovatelce mělo být odepřeno její právo vyjádřit se k odvolání a právo na ústní projednání odvolání.
2. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vedlejších účastníků o určení, že trvá smlouva o stavebním spoření, a vrátil věc soudu prvního stupně. Soud prvního stupně totiž dovodil, že vedlejší účastníci jako žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemají. Odvolací soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba na určení trvání smlouvy o stavebním spoření může mít preventivní funkci, neboť bude-li postaveno najisto, zda právní vztah mezi účastníky trvá, předejde se dalším sporům, v nichž všech by se otázka trvání smlouvy řešila jako otázka předběžná. Městský soud ve svém rozhodnutí stěžovatelku poučil, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání.
3. Stěžovatelka poukazuje na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení pramenícím z nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v důsledku čehož byla porušena stěžovatelčina základní práva. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že si sice podala proti napadenému rozhodnutí dovolání, ale že "přípustnost tohoto opravného prostředku není dána s jistotou".
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. V nyní projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném usnesení v souladu s občanským soudním řádem poučena o možnosti podání dovolání proti danému rozhodnutí. Této možnosti stěžovatelka využila, což sama potvrdila ve své ústavní stížnosti a což je též patrné z veřejně přístupné databáze informací o průběhu soudních řízení (služba infoSoud dostupná na http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp). Proto je třeba uzavřít, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Po stránce materiální je Ústavní soud oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny samy protiústavní stav napravit.
6. Nejvyšší soud je podle čl. 4 Ústavy zavázán chránit základní práva účastníků řízení, pokud tedy stěžovatelka namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces před nižšími soudy, pak náleží do pravomoci Nejvyššího soudu takovémuto zásahu do jejích základních práv a svobod zabránit. Kdyby nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou ve smyslu §75 téhož zákona.
8. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovatelce není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží jí nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka