ECLI:CZ:US:2016:1.US.2353.15.1
sp. zn. I. ÚS 2353/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Frátrika, zastoupeného Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2015 č. j. 26 Co 495/2014-176, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Šárky Frátrikové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. srpna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2015 č. j. 26 Co 495/2014-176 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26. srpna 2014 č. j. 23 C 3/2014-106 zamítl stěžovatelem podanou žalobu na zrušení, eventuálně snížení výživného (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení 9 873,60 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně (výrok II.).
3. K odvolání podanému stěžovatelem i vedlejší účastnicí řízení Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastnici řízení se s účinností od 4. května 2015 zrušuje; v části v níž byla žaloba na zrušení případně snížení výživného za dobu od 22. ledna 2014 do 3. května 2015 zamítnuta, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se neztotožňuje se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a napadené rozhodnutí považuje za nespravedlivé. Stěžovatel má za to, že vedlejší účastnice řízení nepočala se studiem z důvodu toho, že by se dále chtěla připravovat na budoucí povolání a z důvodu toho, že by měla o další studium zájem, nýbrž jejím důvodem byla pouze touha po výživném. Obecné soudy přitom nepřikročily ani ke snížení výživného, přestože vyšlo jednoznačně najevo, že došlo k podstatné změně poměrů zejména na straně vedlejší účastnice řízení, jež má vlastní příjem, který v době posledního rozhodování o výživném neměla. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 a v usnesení ze dne 25. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13.
5. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
7. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.
8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a doplnil dokazování ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. rozhodnutím České zemědělské univerzity v Praze ze dne 4. května 2015, kterým bylo prokázáno, že děkan Technické fakulty ukončil vedlejší účastnici řízení studium bakalářského studijního programu ke dni 4. května 2015. Odvolací soud dovodil, že zjištěné poměry stěžovatele i vedlejší účastnice řízení neodůvodňují snížení výživného, dosud stanového v částce 3 500 Kč, neboť odpovídalo jak jejím aktuálním potřebám po dobu studia na vysoké škole, tak možnostem a schopnostem stěžovatele. K zásadní změně poměrů pak podle názoru odvolacího soudu došlo od 4. května 2015, kdy bylo vedlejší účastnici řízení ukončeno studium na vysoké škole.
9. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu