ECLI:CZ:US:2016:1.US.2367.15.1
sp. zn. I. ÚS 2367/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Solila, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2015 č. j. 72 Co 201/2015-64 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. března 2015 č. j. 13 C 145/2013-51, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Zbyňka Hataše, IMMAGINATION G.I., spol. s r. o. a JUDr. Dušana Diviše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. srpna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2015 č. j. 72 Co 201/2015-64 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. března 2015 č. j. 13 C 145/2013-51 ve výroku II. s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením napadeným ústavní stížností zastavil řízení ve věci podané žaloby stěžovatele dne 27. května 2013 proti žalovaným vedlejším účastníkům řízení o určení neexistence zástavního práva a určení výše pohledávky (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému Zbyňku Hatašovi náklady řízení ve výši 10 164 Kč k rukám JUDr. Pavla Bergera (výrok II.), dále rozhodl, že mezi stěžovatelem dalšími žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení (výrok III.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč stěžovateli (výrok IV.).
3. K odvolání podanému stěžovatelem proti druhému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze napadený výrok změnil jen tak, že stěžovatel je povinen náhradu těchto nákladů zaplatit k rukám prvního žalovaného Zbyňka Hataše (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se jednalo o velmi zdlouhavé a složité řízení, celá věc byla nakonec vyřešena Dohodou o narovnání, ve které bylo mimo jiné ujednáno, že stěžovatel vezme žalobu v této věci zpět s tím, že žádný z účastníků nebude mít právo na náhradu nákladů řízení. Za situace, kdy obvodní soud rozhodl o povinnosti stěžovatele platit náklady řízení, podal stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Obvodní soud však o věci rozhodl, aniž stěžovatele vyzval k doplnění odvolání. Stěžovatel tak nemohl poukázat na skutečnost, že došlo k uzavření zmíněné Dohody o narovnání. Proto považuje napadené usnesení odvolacího soudu za nezákonné a nepřezkoumatelné. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 586/05; N 154/47 SbNU 19.
5. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
7. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307 a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
8. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se otázkou uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení řádně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění obou napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
9. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu